Ex libris

Tomáš Forró: Zlatá horečka. Venezuela jako obraz společnosti před zánikem, kde se nedostatek stal stavem vědomí

Ex libris

Tomáš Forró: Zlatá horečka. Venezuela jako obraz společnosti před zánikem, kde se nedostatek stal stavem vědomí
Nicolás Maduro

Plus

Venezuela je země s největšími zásobami ropy na světě, přesto musívbenzín dovážet odjinud. Lidé hladoví, žijí v neustálém strachu a po milionech prchají pryč. Vládne tady násilí a chaos. Nefunguje elektřina, internet, nedostává se pitné vody a léků. Kdysi jedna z nejbohatších zemí světa se během pár desítek let pod vládou socialistů propadla mezi ty úplně nejchudší. Vláda splynula se zločinci, armáda s kartely. Jaké jsou důvody rychlého pádu do naprosté anarchie? (Repríza.)
Tamara Kocourková

Přepis epizody

Přepis mluveného slova do textu je prováděn automatizovaným systémem a proto obsahuje mnoho nepřesností. Je určen pouze pro rychlou orientaci a vyhledávání. Nalezené výsledky vyhledávání jsou v přepisu zvýrazněny podbarvením.
  • Venezuela je historicky nesmírně bohatá země. Před pár desítkami let patřila k největším dovozcům luxusního zboží na světě. Bohatší část populace běžně trávila dovolenou na francouzské riviéře, na konci 20. století se ale stala zničenou zemí bez perspektivy. Jak je vůbec možné za dvě desítky let proměnit pohádkově bohatý stát se zásobami ropy a dalších strategických surovin v území chaosu, bezpráví, hladu a beznaděje. Příčiny tohoto jevu jsou dnes předmětem analýz a odborných diskusí a také námětem reportážní knihy Tomáše Forró zlatá horečka, Venezuela a pád civilizace, která letos vyšla v nakladatelství Paseka. Tamara Kocourková přeje dobrý poslech.

  • Exlibris.

  • Tady na chudé periferii světa jsem jako posel z budoucnosti. Nikdo ji však nechce poznat. Dorazil jsem před dvěma týdny, překročil jsem její hranice a vydal se opačným směrem než 1000 uprchlíků, kteří odtud každý den proudí pryč. Cesta, kterou se odsud odjíždí, byla plná čekajících aut na několik km, ta moje do vnitrozemí Venezuely zcela prázdná. V době, kdy se v Itálii pomalu rozvíjela ta nemoc, pak panika a nakonec karanténa. Jsem žil na druhé straně světa, bez tekoucí vody, s výpadky proudu a většinou bez internetu, takže zprávy z Evropy přicházeli zřídka, nejčastěji vůbec. Navíc bylo téměř nevhodné řešit jakousi chřipku v zemi, kde se lze nakazit malárií devětkrát za rok a v nemocnicích není ani pitná voda. Kde se na novinářské povolání umírá a kde vás za nevinnou fotku na ulici lidé s kamennými srdci zbaví končetiny, nebo i života, kde vládne hlad, násilí a bezpráví a nekonečná touha po zlatě. A tak jsme ne moc neřešili. Nedalo se to.

Více z pořadu

Vybíráme z e-shopu Českého rozhlasu