Pokud si dobře pamatuji, o eutanázii se u nás diskutuje již déle než 20 let. V PS byly k tomuto tématu předloženy čtyři návrhy zákonů a zatím neprošel ani jeden. Není snadné k tak komplikované matérii poslaneckou iniciativou připravit takový návrh, aby nevykazoval legislativní nedostatky. Asi bych musela věci chopit vláda, ale ta nic takového ve svém programu nemá, protože politické strany, které ji tvoří, nic takového neměli ve svých volebních programech. Vláda proto pro tuto zásadní změnu práva postrádá mandát od voličů. Posouzení velké části z nich vyžaduje odbornou kompetenci a pro laika je rozumnější se o ně nepokoušet. Ty základní však vyplývají z postoje k životu a ten chtě nechtě zaujímá každý z nás. Omezíme-li tedy svou úvahu na pojetí eutanázie jako asistované sebevraždy. Budeme hledat odpověď na otázku, zda ve svém životě připouštíme situaci, v níž je sebevražda přijatelným východiskem, nechme stranou oběť vlastního života pro záchranu druhých, která vlastně sebevraždou není a považujeme za ní jenom čin vykonaný z osobních důvodů. Připomeňme, že odsuzující název vražda pro takový čin máme asi z křesťanské éry, kdy bylo považováno za obětí sebe sama, za nejtěžší hřích a zločin, jehož se člověk může dopustit. Odmítnutí daru života. Život, který si člověk sám nedal, nemá právo si svévolně odejmout. Tomáš Garrigue Masaryk, který studoval sebevražednost jako společenský jev, vycházel ze samozřejmosti tohoto pojetí, a proto považoval sebevraždu za chorobný je v moderní společnosti. Za jeho příčinu pokládal jednak, jak říkal, bez nábožnost a jednak přehnaný subjektivismus moderních lidí. Cituji proto o divocha je vražda, zabití, válka tak obvyklá a přirozená. Všechno, co ho vzrušuje, vztahuje na vnější svět a nedospívá k tomu, abych něco nepříjemného vztahoval na vlastní. A naopak. Vzdělaný stahuje mnohé anebo všechno na sebe sama, je v sobě, kdežto divoch je mimo sebe a dospívá tímto způsobem k tomu, že se snáze dopustí sebevraždy než vraždy. Konec citátu. Moderní člověk obrácený do svého vnitřního virtuálního světa a zbavený vztahu k něčemu, co ji přesahuje, ztrácí podle Masaryka vědomí svého poslání ve skutečném světě. Jediným potvrzením jeho existence se pro něj stává násilí proti druhým anebo častěji proti sobě. Masarykův výklad je i dnes zajímavý a inspirativní, ale nedává na vodítko, jak rozhodl v situacích, kdy se život fyzicky či duševně bezmocného člověka stane nesnesitelným utrpením. Křesťané bolesti a utrpení přisuzují smysl tím, že ji chápou jako účast na utrpení Ježíše Krista, jimž vykoupil svět z nadvlády viny a smrti. Víra, naděje a láska k bohu jim umožňuje překonat i ty nejhorší stavy. Jak ale vysvětlit lidem, kteří tuto víru ztratili nebo nenalezli, že život stojí za to žít, i když jenom bezmocí a trápení. Nejsem si jistý, že to dokážu, a už vůbec ne, že bych sám něco takového vydržel. Přesto se vzpírám tomu, abych v daném případě mluvil o smrti jako o vysvobození. Opravdové vysvobození je přece krokem ke svobodě a nikoli k smrti, kterou jakoukoli možnost svobody ztrácím. Svoboda není jenom schopnost jednat podle svého, ale také prostor, který si jako lidé poskytujeme navzájem, aby ten druhý mohl být sám sebou pro nás, my pro něj. A to můžeme dělat, i když v nemoci už nemůžeme dělat nic jiného. Proto odmítám eutanázii i jako asistovanou sebevraždu.