V novodobé historii Slovenska se už odehrálo leccos. Od únosu prezidentova syna přes výbuch auta s nepohodlným policistou, vraždu novináře a jeho přítelkyně až k fyzické likvidaci dvou lidí z menšinové komunity. Všechny případy mají společnou jednu věc byly v naprostém rozporu s pravidly civilizované společnosti. Vyvolaly v ní také značné pobouření, ale původní odhodlání v zemi něco změnit časem vyprchalo. Teď se k těmto klíčovým událostem přidala ještě další, a tou je střelba na premiéra Roberta Fica. Po útoku se musel podrobit několikahodinové operaci, po které byl sice jeho stav označovaný jako stabilizovaný, ale vzhledem k míře zranění nepřestával být vážný. Pachatelem byl jednasedmdesátiletý důchodce, který měl mít v minulosti vazbu na proruské uskupení slovenští branci. Policie ho hned po útoku zadržela ještě na místě činu. Slovenská společnost je touto událostí silně otřesena. Ve vzácné shodě tento čin odsoudili všechny významné politické subjekty a vyzvali k uklidnění situace. Bylo to poprvé po dlouhé době, co se notoricky rozhádaná slovenská společnost dokázala bez ohledu na politický názor zase na ničem sjednotit. Symbolem toho bylo také společné vystoupení současné prezidentky Zuzany Čaputové a jejího nástupce Petra Pellegriniho. Oba jsou vnímáni jako reprezentanti svých táborů Čaputová opozičních liberálů, Pellegrini vládní koalice. Oba vyzvali lídry všech politických stran ke společnému setkání v prezidentském paláci s cílem postavit se jednoznačně proti násilí. Peter Pellegrini, který do prezidentské funkce nastoupí za měsíc, vyzval občany k jednotě a dodal, ať se každý sám sebe zeptá, jestli toto je stav, do kterého jsme si jako národ chtěli dostat. Chtělo by se říci, že podobnou otázku si měli vrcholní politici na Slovensku položit už dávno. Stejně tak mělo k podobnému setkání napříč oběma hlavními politickými tábory dojít v zemi už dřív, třeba po loňských parlamentních volbách. Ale tady asi platí, že lepší pozdě než nikdy. Problémem Slovenska totiž je, že politickou krizí je sužováno dlouhodobě a nedokáže jí odolávat. K jejímu ukončení také nepřispívá, že země se nachází v jakési permanentní volební kampani. Ta začala ve chvíli, co loni v únoru ve své funkci skončil premiér Eduard Heger a po něm převzala vedení země úřednická vláda Ludovíta Ódora. Ostatní strany se chystali na volby a podle toho se také chovali. Dá se říci, že nezodpovědně, protože slibovali nemožné a museli vědět, že to akorát zvýší frustraci u obyvatelstva. Jsou dva. Pak v září skončily parlamentní volby, schylovalo se zase k prezidentským a teď běží další předvolební kampaň, pro změnu do Evropského parlamentu. Pokud si představíme, že při každé z těchto kampaní dosáhla míra emocí o něco vyššího stupně, asi lze pochopit, jak napnutá musí být atmosféra ve společnosti. Atentát na premiéra představuje v tomto ohledu další stupeň eskalace. Slovensko je zralé na skupinovou terapii. Její součástí by měla být pravidelná setkávání všech parlamentních stran a vzájemné naslouchání jejich představitelů. A pokud by třeba mohl být budoucí prezident, který byl zvolený přímo občany, jejich moderátorem, nebylo by to špatné.