Valné shromáždění OSN přijalo před pár dny rezoluci vyzývající k uznání palestinské státnosti. Palestinci a jejich příznivci tuto deklaraci vítají, ale politická hodnota tohoto kroku je sporná. O tom, jestli nějaký stát existuje, rozhoduje řada faktorů. Pokud jde o plnohodnotné členství v OSN, pak je věc v rukou Rady bezpečnosti. Ta o přijetí Palestiny za 194. člena OSN hlasovala nedávno. Většina byla pro, Spojené státy rozhodnutí vetovaly ne kvůli nesouhlasu s ustavením palestinského státu, ale protože by podle nich měl být ustaven na základě dvoustranné dohody s Izraelem, valné shromáždění mohlo nanejvýš posílit postavení Palestiny, podobně jak to udělalo v roce 2012, kdy podobným poměrem jako dnes udělilo Palestině mimořádný status tehdy i nyní. To znamená, že představitelé Palestiny, tedy palestinské autonomie na západním břehu, získali přístup do určitých institucí včetně mezinárodního trestního tribunálu. A taky jistě šlo o nějaké symbolické vyjádření solidarity s Palestinci, kteří v izraelsko-palestinskému konfliktu tahají za kratší stranu provazu. V debatě o palestinské státnosti se obvykle smísí několik věcí dohromady. Jednou rovinou je fakt uznání ze strany instituce, jako je OSN. To se nepodařilo zcela, ale po krůčcích se Palestinci k tomuto bodu přibližují nepochybně více než jiné národy usilující o samostatnost, ať jsou to Katalánci nebo Kurdové. Do součást palestinského úsilí o vytvoření maximálního zdání nezávislosti i pomocí takových kroků, jako je vysílání vlastních sportovních týmů nebo používání vlastní internetové domény. Současně vždy dochází k rozporu mezi tím, co státy deklarují na půdě OSN a co jsou ochotny udělat v bilaterální rovině. Pro uznání palestinské státnosti nyní hlasovalo 143 zemí se 193 členů OSN, ale jen 11 je ochotno přijímat držitelé pasů vydaných palestinskou autonomií bez víz a dalších 22 víza uděluje při vstupu a zbytek pas neuznává nebo žádá vízum, jehož udělení může být krajně nejisté. Druhým velkým aspektem věci je, že stát může existovat, ale také de facto současná Palestina jako politická jednotka existuje, má svou vládu, policii nebo zahraniční politiku. Jenže nekontroluje plně své hranice, nemá a nehodlá zřídit svou vlastní měnu a navíc je dlouhodobě rozdělená na dva geograficky ale i politicky oddělené celky Fatah na západním břehu a s ním znepřátelený Hamas v Gaze. Budoucnost nadvlády Hamasu v Gaze zatím můžeme jen odhadovat. Ani jeden z těchto palestinských proto států neudělal v poslední době nic, čím by přiblížil dvoustátní řešení, tedy vytvoření vlastního státu a uznání Izraele a přijetí záruky, že proti němu palestinské skupiny nebudou bojovat. Hamas v Gaze porušil příměří a zaútočil na Izrael. Palestinská autonomie vedená Mahmúdem Abbásem se jednání s Izraelci a dvoustátní řešení po léta vyhýbala. O takové jednání ale nestály ani Netanjahuovy vlády. Není tedy zřejmé, v jakém smyslu by přijetí Palestiny za člena OSN motivovalo jeho vlády k míru a dohodě. Pokud to dokonce není, jak tvrdí Izraelci, přímá odměna za násilí z palestinské strany by bylo divné, kdyby podporu od více než stovky vlád odmítali, ale současně to neruší podstatný problém, totiž, že Palestinci dlouhodobě staví svůj budoucí stát tak říkajíc od střechy, tedy vlastně opačně, než jak vznikal Izrael, který před mezinárodním uznáním byl už plně funkčním celkem se všemi institucemi.