Italské univerzity zažívají v posledních týdnech zvláštní fenomén. Na jejich nádvořích i v okolních ulicích se množí barevné stany, ve kterých bivakují posluchači. Jejich transparenty hlásají slogany typu právo na byt je právem na studium nebo jsme bez domova i bez budoucnosti? Toto stanové hnutí spustila dvacetiletá studentka milánské polytechniky. Jednoho dne prý byla tak zničená neustálým dojížděním, že se rozhodla postavit si na dvoře fakulty stan, aby měla blíže do školy. Záhy jejího příkladu následovali studenti v Římě, ve Florencii, v Boloni, Padově i v Bari. Na mnoho studentů v Itálii doléhá v poslední době zoufalý nedostatek pokoji na kolejích a předražené nájmy na privátně. Univerzitní koleje jsou momentálně schopny pokrýt jen pět % poptávky a nárok na ně mají pouze studenti z nízkopříjmových rodin. Co se týče majitelů soukromého ubytování, většinu z nich láká více snadný příjem z krátkodobých, ale lukrativních pronájmu turistům než jednoroční smlouvy se studenty. A protože po covidovém zpomalení cestovního ruchu příliv turistů znovu nabral na síle, byty v italských městech se přeměňují na Airbnb cenově nedostupné. Studentům v Miláně například vyjde pokoj ve sdíleném bytě průměrně na 600 eur. Výsledkem je každodenní únavné dojíždění do školy, která je pro mnohé třeba i dvě hodiny cesty vzdálená od domova. Podle evropského statistického úřadu Eurostat žije téměř 70 % italských studentů u rodičů, zatímco v ostatních zemích EU je to jen 17 %. Mladí Italové ale z hnízda nevylétají ani po studiích. V průměru rodičovské domácnosti opouštějí až po třicítce, což je skoro o čtyři roky později, než je evropský průměr. Češi se například do vlastního bytu stěhují kolem 20. Mladým lidem žijícím s rodiči se v Itálii pohrdavě říká Monika. Tedy něco jako máme šanci a poukazuje se na jejich nevyspělost a nedostatek přičinlivosti. Je to však přece jen trochu nespravedlivé. Tato generace je totiž nejvíce postižena nezaměstnaností. Přes 22 % mladých Italů je dnes bez práce, což zemi řadí na třetí nejhorší místo v Evropě po Španělsku a Řecku. Mimo jiné je to dáno i skutečností, že univerzitní studia jsou v Itálii stále velmi teoretická a mnohdy málo využitelná v praxi, a tak čerství absolventi bez zkušeností hledají těžko uplatnění na pracovním trhu, který se navíc už dlouhou dobu potácí v krizi. Pracovní smlouvy se velmi často uzavírají na dobu určitou a uchazeči o byt s takovou smlouvou nemají šanci získat podnájem, natož teprve půjčku na byt. A protože všechno souvisí se vším, Italové následně zakládají rodiny pozdě, mají čím dál méně dětí a prohlubují tak demografický propad v zemi. Vystoupit z tohoto začarovaného kruhu nebude snadné. Prozatím vláda Giorgia Meloniová v odpověď na studentské protesty přislíbila vyčlenit 660 milionů eur na výstavbu univerzitních kolejí. Peníze mají jít z evropského fondu na obnovu po pandemii. Krom toho se plánuje přeměna nevyužívaných státních budov na studentské rezidence. Radikálnější studenti však namítají, že by se měly hlavně začít regulovat nájmy, které rostou neřízenou rychlostí, a zamezit spekulacím s byty.