V uplynulých týdnech vyslovil nezvykle vysoký počet amerických republikánů podporu demokratce Kamala Harris pro podzimní prezidentské volby. Není to šokující. Mnoho středových republikánů volilo v roce 2022 11, nikoliv Trumpa, a proto také ve 14 volebních obvodech vyhrál Biden spolu s republikánským kongresmanem. O něco víc překvapivým tahem kampaně, kam ale byl zisk veřejné podpory od bývalého soudce jej Michaela látek a jedné z nejkonzervativnějších a nejvíce vážených osobností amerického veřejného života Laty k byl za prezidentského mandátu George Davli u Bushe na všech seznamech kandidátů do Nejvyššího soudu, ale nakonec se na něj nedostalo. V krátkém videu svoji podporu hry zasadil do kontextu boje dobra se zlem. Nelíbí se to bývalému europoslanci za ODS Janu Zahradilovi, který na sociální síti na latex video zareagoval tímto výrokem zlo versus dobro. Jakmile politika degraduje na tento monstrózní kýč, ztrácí jakýkoliv obsah. Konec citátu. Diskuse o kýči v politice intelektuálové rádi vedou a rádi si na to berou na pomoc známé pojednání o kýči z pera Milana Kundery o tom, že kýč je estetickým ideálem všech politických stran a hnutí. V době, kdy Kundera tyto věty napsal, byly aspoň originální, když už ne příliš osvětlující. To se nedá říct o nikom, kdo Kunderu od té doby citoval a jeho poněkud jalovou myšlenku rozváděl. Nikdy jsem nepovažoval diskuse o kýči v politice za přínosné. Měřeno uměleckými kritérii je tak 80 % veškeré politické komunikace kýčem. No a co? Proč by měl právě toto být nějak důležité? Umění má jiný úkol a jinou funkci než politik a vztahují se na ně především estetická měřítka kýče, kategorie estetická. A právě estetice dává největší smysl. Politika je jiná kategorie. Estetika je v ní totálně podřízená etice a pragmatice. Fakt, že se někomu něco líbí z nějakých důvodů.

A jinému se to nelíbí. Nedovede politika posuzovat. A i kdyby chtěla, nebylo by to nějak užitečné. Můžete být esteticky geniální jako třeba uniformy jednotek SS, ale pořád máte inu uniformy jednotek SAS. Můžete být esteticky pokleslý a stále bojovat za dobrou věc. Chytré řeči o tom, jak je něco v politice kýčem, jistě některým intelektuálům udělají dobře, stejně jako sklenka šavlí nebo vychlazené plzeňské. Oba nápoje jsou lepší než mudrování na téma kýče v politice. Ponechme kýč estetické dimenzi a politickou komunikaci poměřujme jinými měřítky. Pamatuji se ještě na dobu, kdy se Zahradil prezentoval jako pravicový politik Reagan opavského střihu. Dneska je spíš římský model. Georgia melouny. Nejslavnějším a nejlepším. Reagan novým komunikačním počinem bylo morálně jasné označení Sovětském svazu za ohnisko zla v moderním světě. Podle toho, co dnes, píše Zahradil, byla Raganová věta však tehdy bezcenným kýčem a jeho politika tedy ztratila jakýkoliv obsah. Nevím, jestli si to Zahradil skutečně myslí a není to důležité. Jen dovádím jeho konstrukci do logického důsledku, abych ukázal, jak je absurdní.