Německý kancléř Olaf Scholz ukončil nedůstojnou přetahovanou o dodávky tanků leopard na Ukrajinu. Vojenští odborníci si od nich slibují, že by mohli pomoct napadené zemi odvrátit ruské útoky a vyrovnat agresorovi materiální převahu. Protože jde o výrobek pocházející ze Spolkové republiky, musel Berlín souhlasit i s dodávkami tanků z jiných zemí, které je mají ve výzbroji. Tomu se ale německý kancléř Olaf Scholz dlouho bránil. Nejprve vyjadřoval obavu, že tanky přispějí k ještě větší eskalaci a zintenzivnění bojů, případně že Rusko vezme německé tanky pro Ukrajinu jako záminku k použití jaderných zbraní. Později se Šolc vymlouvat na skutečnost, že ani další západní státy dosud tanky neposlali a váhají takový krok učinit. Když ale oznámili své první dodávky tanků Francouzi, Britové a po nich o tom začali uvažovat i Američané, dostal se kancléř se svými argumenty do úzkých a už se za ně nemohl dál schovávat. Vzhledem k tomu, že z německého tanku leopard se stal v minulých letech prakticky standard výzbroj členských států Severoatlantické aliance, začal kancléř čelit sílícímu tlaku, aby souhlasil s jeho poskytnutím Ukrajině. Schulz ovšem stále váhá a rozhodnutí se vyhýbal. Změna nastala, až když to pro ni začal být vnitrokoaliční problém. Jeho dva menší vládní partneři, liberálové a především kdysi pacifističtí Zelení ho tlačili stále silněji k tomu, aby s dodávkou tanků souhlasil. Ukázali tak daleko víc odvahy a smyslu pro realitu než německý kancléř Scholz se o počínání od ruského vpádu na Ukrajinu bylo vůbec plné nepochopitelných momentů a vzájemně si odporujících kroků. Již několik dní po začátku bojů sice pronesl v parlamentu hodně oceňovaný projev, v němž ohlásil zásadní změnu dosavadního přístupu k armádě a slíbil mimořádné prostředky pro její modernizaci následujících týdnech. Opak ale odvaha dát tomu konkrétní podobu jakoby opustila. Ve zmíněné řeči sice jednoznačně odsoudil ruskou agresi, zároveň mu ale dost velkou chvíli trvalo, než z toho jeho vláda vyvodila hlavní důsledek. Tím nemohlo být nic menšího než definitivní konec pro již postavený ruský plynovod Nord Stream dvě. Jako největší brzda se přitom ukázala být kancléřova sociálně demokratická strana. A to z několika důvodů. K její novodobé historii totiž patří politika sbližování západu a východu 70. letech, která je spojena s jménem sociálně demokratického kancléře Willyho Brandta. Kromě navázání diplomatických vztahů mimo jiné s komunistickým Polskem nebo Československem, byla její součástí i filozofie označovaná jako Bendl tu handl neboli změna prostřednictvím obchodování. Jinými slovy představa, že kdo spolu obchoduje, nemůže proti sobě bez máku. Ruský vpád na Ukrajinu ovšem ukázal opak. Vedle toho má u německých sociálních demokratů stále ještě silný vliv pacifistické křídlo. Tvoří ho lidé, kteří se v 80. letech během vrcholící studené války účastnili mírových pochodů proti rozmístění amerických jaderných raket v tehdejším západním Německu. Z toho pak později vycházel a politika dalšího sociálnědemokratického kancléře Gerharda Schrödera. Ten definoval Německo jako tzv. mírová mocnost, aby odůvodnil nesouhlas své vlády s válkou v Iráku v roce 2003. Díky tomu později vyhrál volby a je v očích mnoha sociálně demokratických členů dodnes součástí pomyslného stranického panteonu navzdory pozdějšímu angažmá ve prospěch ruských zájmů. Toto všechno je kontext, v němž se německý kancléř Olaf Scholz pohybuje. A byl také důvodem jeho váhání, pokud šlo o dodávky zbraní Ukrajině. Přijít totiž během krátké chvíle o většinu iluzí, které se hromadily po dobu několika desítek let, není jen tak.