Uprostřed léta se zjevil další relevantní prezidentský kandidát. Senátor ODS Jaroslav Kubera sebral potřebné podpisy zákonodárců, takže je velmi pravděpodobné, že do souboje půjde. A řekněme rovnou, že je to dobře. Ne kvůli tomu, že by dlouholetý primátor Teplic měl lepší předpoklady vykonávat nejvyšší ústavní funkci než jeho konkurenti, ale proto, že se odvažuje jít do prezidentského souboje v přímé volbě jako člověk jednoznačně spojený s vyhraněnou a čitelnou politickou stranou, což je přesně to, co dosud v Česku chybí. Pravda, v Česku se usídlila představa, že ideální prezident má být tzv. nadstranický. Takže dosavadní relevantní vyzyvatelé Miloše Zemana demonstrativně odmítají podporu politických stran. Je to jak případ Michala Horáčka, který si zakládá na tom, že jeho kandidatura je radikálně přímá, tak Jiřího Drahoše, který se staví k podpoře partají jaksi bokem. Jenže nadstranickost je ve skutečnosti mýtus. Každý má nějaké politické preference a to, že od začátku nedává najevo, vůbec neznamená, že bude lepším prezidentem než ten, kdo se jednoznačně hlásí k tomu, kde politicky stojí. Jak dopadla hra Miloše Zemana na prezidenta dolních 10 milionů, víme. Minimálně polovina z oněch 10 milionů se za něj teď upřímně stydí. Ne že by u Horáčka či Drahoše hrozilo zrovna toto, ale na druhou stranu kandidáty, kteří vypadají, jako by kandidovali spíš na dobrotivé vládce než na prezidenty, není od věci doplnit lidmi s jasnou politickou historií. Další záležitostí je, že náš politický systém je už z dikce ústavy založený na politických stranách. Politické strany usilují o podíl na výkonné moci. Součástí moci výkonné je i prezident, takže by mělo být logické, že sebevědomá politická strana postaví svého prezidentského kandidáta. Do voleb zbývá už jen pět měsíců a zatím to žádná z relevantních partají neudělala. Sociální demokraté vykládají cosi o vnitrostranickém referendu, které jednou má být. Pak zas ne. Andrej Babiš jednou naznačí, že by snad kandidáta postavil a že by to mohl být třeba Martin Stropnický, ale pak ho zase potopí TOP 09. Nic. Lidovci od momentu, kdy je odmítl Petr Pithart, také nic. Komunisté nula. Ve váhání partají hraje samozřejmě roli trpká zkušenost z první přímé volbě v roce 2013, kdy kandidáti stran zastoupených ve sněmovně až na Karla Schwarzenberga zcela vyhořeli. Sociálnědemokratický kandidát Jiří Dienstbier skončil čtvrtý, lidovecká Zuzana Roithová šestá a Přemysl Sobotka z ODS předposlední s legračním výsledkem 2,46 setin % hlasů. Není divu, že partaje váhají, zda má cenu za prezidentskou kandidaturu utrácet peníze. 40 milionů, což je limit pro první kolo, je pro všechny kromě Andreje Babiše značná částka zejména v roce sněmovních voleb.

Ale pořád platí, že by bylo dobré, abychom si mohli vedle současné hlavy státu a úporně nezávislých kandidátů vybírat i z osobností s jasnou politickou historií a jasným zakotvením. Jestliže nyní přichází ODS s Jaroslavem Kuberou, lze ji pochválit za odvahu. Říká se tím jasně. Jsme sebevědomá politická strana s jasným programem, jasným ideovým zakotvením a máme osobnost, kterou můžeme v přímé volbě nabídnout. Vůbec tady nejde o to, jakou politiku ODS prosazuje a že se řadě lidí tato politika může jemně řečeno nelíbit. Jde o to, že je to legitimní, čitelný politický proud, pravicový s odporem k Babišovi s kým a socialistickým regulacím a skepsí současné podobě evropské integrace. Jaroslav Kubera tento proud ve vší své razanci a prostořekosti ztělesňuje dokonale říká berte, nebo nechte ležet. Je to správný přístup. Česko potřebuje rehabilitovat stranickou politiku a bez toho, že strany budou nabízet vlastní kandidáty na vrcholnou funkci, třebas by to bylo předem ztracené, což asi případě Kubery je. To opravdu nepůjde. ODS proto zaslouží ještě jednou ocenění z jasný postoj. Doufejme, že Kubera skutečně kandidovat bude a hlavně že na jeho kandidaturu zareagují i další, především demokratické politické strany.