ČSSD si o víkendu zvolí nové vedení. Chce změnit značku, nabídnout voličům nový levicový program a s tím vším se následně vrátit do sněmovny. Může se jí to povést? S lehkým sarkasmem můžeme konstatovat, že 1. 3 body se povedou naplnit zcela jistě, ten čtvrtý, ovšem jen ztuha. Nové či staronové vedení přijde zcela určitě, protože sjezd, který se koná v Plzni, volební. Buď předsedou zůstane Michal Šmarda, nebo ho vystřídá starosta Brna-Líšně Břetislav Štefan. Problémy ovšem ten, že ač je mezi nimi jistě řada rozdílů, to hlavní mají společné. Minimální známost. Z běžných voličů si Šmardu s předsednictvím levicové strany spojuje jen asi každý pátý. Štefana pak nezdá mimo Brno skoro nikdo. Takže nové vedení sice bude, ale že by někoho mimo politické fajnšmekry chytilo za srdce, to tedy zrovna ne. Pokud jde o změnu značky, ČSSD se už nechce jmenovat ČSSD, tedy ČSSD, ale jen sociální demokracie. Co si od toho slibuje, je trochu záhadou. Staré pravidlo říká, že samotný rebrandingu produktu, aniž byste změnil jeho charakter, moc nefunguje. Například když na Ladu Nivu dát značku Jeep Grand Cherokee, dojmete tím málokoho, navíc tomto případě vlastně ani o pořádný rebrandingu nejde, spíš o jakési názvoslovné zaříkávání, naději, že nějak zázračně zafunguje. Dá se samozřejmě namítnout, že ČSSD, pardon sociální demokracie, nový produkt nabízí. Konkrétně jde o program, který se má lišit od vládního, úsporného, jakož i od populistického, rozhazovačného a tím být přitažlivý. Michal Šmarda mluví o tom, že chce přijít s novou bankovní daň i vyšším zdaněním firem i progresivním zdaněním příjmu jednotlivců. Plus dalšími drobnostmi, jako je omezení odpisů na dražší auta. Má se tak zacelit díru v rozpočtu. Dobře, jenže ruku na srdce, jde skutečně o tak nový produkt? Ani ne. Je to jen aplikace tradičního levicového přesvědčení, že když to nejde skrz vysoké daně, půjde to skrz ještě vyšší daně. Což je přesvědčení sice legitimní, ale dnes už nikterak chytlavé. Čímž se dostáváme k otázce, zda výše uvedené bude stačit pro návrat do sněmovny. Michal Šmarda povinným optimistou říká cituji za dva roky můžeme vybudovat sociální demokracii, která bude mít i 10 až 15 % a za další čtyři roky můžeme vybudovat sociální demokracii, která bude mít 30 %. Konec citátu, k čemuž lze říci, že možné samozřejmě všechno, ale to neznamená, že všechno. Například to, o čem Šmarda mluví, je pravděpodobné. Jedinou stranou, která se dokázala vrátit do sněmovny poté, co vypadla, byli lidovci. Jenže ti se mohli opřít o stabilní základnu katolických voličů. Stačil korigovat chyby a ty nespokojené voliče přivést zpět. U sociální demokracie ovšem žádná stabilní voličská základna neexistuje. Levicové voliče v post faktické době reprezentuje hnutí ANO, které si nedělá s deficitem žádné starosti a v klidu říká, že lze mít malé daně a vysoké důchody a perfektní sociální služby najednou, což je program typu modré z nebe, které mu jakákoli sociální demokracie, která není ochotná se zcela odpojit od reality, může jen těžko konkurovat. S nejstarší českou politickou stranou to zkrátka pro nejbližší volby dobře nevypadá. Ať už je bude vést kdokoliv, ať se bude jmenovat jakkoli a říkat bude cokoli, co už sice může vypadat jako jízlivé konstatování, ale ve skutečnosti je pronesené s určitou lítostí, neboť rozumná a silná moderní levice typu britských labouristů nebo německé SPD by byla v Česku opravdu potřeba.