Pořád se dějí věci a řeči, s nimiž při nejlepší vůli nemohu souhlasit. Hromadné zajišťování, přílišné vyvyšování dělníka rukou, snižování zásluh Anglie a USA vůbec. Celý kurz, který mi tak trochu připomíná duch nové Evropy minulých šesti let, zapsal si pro leckoho překvapivě už 14. května 1945 osmnáctiletý Václav Polívka, syn nežijícího ministerského rady a překladatelky, vášnivý klasický pianista a čelist a chystající se na studium medicíny citlivě vnímající zprvu nenápadnou, ale stále sílící proměnou klimatu, která prostupuje jeho deníky z let 1945 až 48. Krátce po 25. únoru pak mladík emigroval. Lékařské řemeslo provozoval až do předčasné smrti roku 71 v Norsku. Teprve dlouho poté našli jeho děti v rodném domě staré deníkové sešity, jejichž výbor z nakladatelství maraton se nedávno objevil na knižním trhu nikoli náhodou. V 75. roce. Od počátku gottwaldovské totality již Polívka předem cítí ve vzduchu a neustále to reflektuje. Vedle záznamu běžných událostí, návštěv, koncertů, procházek s dívkou a domácího kvartet ní ho musí Círová ní s přáteli i ze dvou letních studentských pobytů ve Skandinávii. Velké zklamání z přílišné východní orientace, zejména po stránce kulturní. Všemožně se omezují západní knihy, filmy stály jen ať žije generalisimus Stalin, Rudá armáda osvoboditelka. A bez Rudé armády bychom nebyli svobodní apod.. Že by skutečně za padla železná opona? V zápisku z 20. srpna 45 se dokonce objevuje tehdy zatím neznámý termín proslavený až o několik měsíců později legendární Churchill obou řečí ve Falunu Polívka, který mimochodem záhy po americkém vydání četl v originále slavné Kravčenko o odhalení poměrů v SSSR a s free domů byl, řeklo by se dnešním slovníkem vysloveně. Inu, i když Československu těch let se považovalo za cool stát nalevo. Jenže rodinným zázemím ovlivněný student měl k sympatiím vůči KSČ daleko a viděl věci na svůj věk podivuhodně přesně a věděl, co stojí za citaci. Kupříkladu z vystoupení ministra informací Kopeckého je nutno provést důkladnou očistu mezi profesory i studenty. Dnešní VŠ nedá studentů ani tolik vzdělání, kolik získá dělník, koupí-li si jedno číslo komunistických novin. Studenti nakonec budou všichni komunisté, protože jim nic jiného nebude zbývat. Trpělivost lidu má své hranice. Vždyť proti komunismus je dnes už vlastně velezrada. Což ovšem nejsou slova z roku, řekněme 949, jak by se dalo čekat, nýbrž čtvrt roku před únorovým pučem. A drtivé většině Polívkových vrstevníků zřejmě nepřišla nehorázná, natož aby jim běhal mráz po zádech. Naopak mnozí tleskali. Sugestivní obraz postupného prorůstání jediného a zcela netolerantního vidění světa celou společností je četba pozoruhodné, emotivní i varovná, i když se nám dnes nezdá nic s komunistickou totalitou srovnatelně nebezpečného.