V prvních zářijových týdnech před 50 roky se aspoň v Praze zvolna začali vracet stovky a stovky mladých mužů z nezákonného držení pod zámkem ruzyňské věznice. Nelze tomu říkat vazba, neboť o nic takového nešlo. Nerozhodl o ní soud na návrh prokurátora SNB a jednotky ministerstva vnitra prostě jen ve velkém pochytali během potlačování demonstrací 21. srpna 1969 spousty lidí a nechali je dlouhý jen tak zavřené. A pak je zase až na pár vyhlídnutých pustili. A nic nenásledovalo. Jen zůstal záznam na straně jedné a vědomí, že represivní složky mohou skoro všechno, na straně druhé. A ono skoro všechno zahrnuje i střílení do lidí, které se při prvním výročí okupace dělo v Praze a v Brně a jehož se, jak dokládají historici, nepouštěli pouze prakticky amatéři, tedy příslušníci Lidových milicí, kterých bylo vedle policie a armády do akcí v řadě měst nasazeno celkem 27000 a mnozí z nich dlouhovlasé kluky, kteří po nich házeli kameny. Například ohromné jámy rekonstruované tramvajové křižovatky na pražském Tylově náměstí už dlouho upřímně nenáviděli a zároveň se báli, takže mačkali spouště. A výsledkem bylo pět mrtvých. Nejznámější z nich je osmnáctiletá Brně Danuše Muzikářová. Samozřejmě, že se úmrtí ani nevyšetřovala a že konkrétně v centru Prahy, kde se autor těchto řádků celý den pohyboval, atmosféru zahušťovali policisté. Je skoro jisté už zhruba od poledne jich bylo značné množství. Na Václavském náměstí a v přilehlých ulicích stály přistavené Anthony a ačkoli se vlastně ještě nic dramatického nedělo, už došlo k několika zatčením. V pozdějších odpoledních a večerních hodinách to ovšem na řadě míst byla v podstatě menší válka a uniformovaná policie, která rok předtím stála při příjezdu tanků s lidmi, se v ní už ocitla na ne pomyslné, ale skutečně druhé strany barikády, neboť několik improvizovaných během potyček vzniklo. Zásah režimu, v jehož čele stál pár měsíců už Gustav Husák, byl enormní, krvavý, s jednoznačným posláním ukázat tvrdost veškerými prostředky. Sám jsem se v jednom momentu, aniž bych cokoli prováděl, jen jsem stál opodál. Já měl ty podezřelé delší vlasy ocitl na korbě policejního vozu. Naštěstí se za mě tehdy jistý, seriózně vyhlížející starší známý po vzrušené debatě s policisty zaručil a ti mě pustili. Jen tak tak jsem tedy neskončil na dlouhé dny v oné vazbě, ne vazbě. Následná interpretace událostí pak byla rovněž jednoznačná. Vévodilo její speciální rozsáhlé vydání Rudého práva s názvem neprošly, snažící se doložit, že šlo o věc organizovanou západními agenty v černých brýlích a v limuzínách až občas komickými popisky fotografií jako u snímku kluka se vztyčenými prsty známého symbolu vítězství, které prý ale měly signalizovat dvě minuty do útoku. Tomu se sice dalo smát, ale jinak to žádná legrace nebyla. Ani zdaleka. Masakr mániček, dodatečně legalizovaný pendrekovým zákonem a ovšem čistě v domácí režii, byť možná někým ospravedlňované snahou udržet sovětské jednotky v jejich stanovištích a zabránit tak ještě drastičtější mu průběhu, představoval doslova ostrý start tak řečené normalizace. Tak pádný, aby bylo na dlouho všechno jasné.