Když na konci 19. století prosazoval baron Coubertin znovuzrození olympijských her, jistě netušil, jak se do nich chtěj nechtěj časem vkrade. Politika demokratické země ještě naivně skočili na špek nacistické propagandě a účastnili se berlínské olympiády 1936. I když to byla kardinální chyba, ale po válce se to rozjelo ve velkém roku 48 nesměly do Londýna ještě přijet poražení Němci a Japonci. Jakžtakž uznaná NDR musela v Melbourne 56 i v Římě 60 tvořit společnou výpravu se západním Německem, což ovšem padlo po stavbě Berlínské zdi a vrátilo se až po německém sjednocení, který je na barcelonský hrách roku 92. V 80. roce do Moskvy odmítli přijet USA kvůli sovětskému vpádu do Afghánistánu. Na revanš bojkotovali SSSR a jeho satelity vyjma Česka svéhlavého Rumunska. O čtyři roky později v Los Angeles, kam se ovšem zase po letech dostavila Čína, která uraženě odjela ze zmíněného Melbourne. Když tehdy neprosadil a vyloučení tchajwanských sportovců a konaly se všelijaké další bojkoty, například řady nejen afrických zemí kvůli apartheidu Jihoafrické republiky roku 76, když byl pořadatelem Montreal. V létě 88 zase odmítla účast Severní Korea. Sousedním Soulu. Chudá Coubertin se musel takřka každý čtyři roky obracet v hrobě nebo v něm vzhledem ke svému sportovnímu duchu dělat kotrmelce. Z letmého výčtu tedy plyne, že David Svoboda, držitel zlaté medaile v moderním pětiboji z Londýna 2012 a předseda komise sportovců Českého olympijského výboru byl vedle jak příslovečné jedle. Výroky v ČT, že se politika nemá do sportu zatahovat. To by ale musela být svět sportovním termínem v podstatně lepší kondici. A ve Svobodově široce komentovaném rozhovoru k otázce účasti ruských a běloruských sportovců na blížící se pařížské olympiádě. Nejprve leckoho nadzvedla jeho desinterpretace ankety prý většinově neutrálních sportovců a hlavně následná reakce na fakt odsouzení ruských zločinů na Ukrajině Valným shromážděním OSN. Že je, to totiž mohla být klidně mýlka. Následně se sice vymlouval na údajnou past nastraženou moderátorkou, ale vzhledem k jeho vojenskému zaměstnání v Dukle Praha a vlastně tedy příslušností k NATO, se stalo zpochybnění Ruska coby agresor. A šlágrem týdne, do něhož přispěla řada pobouřených současných i bývalých reprezentantů a vložila se i Svobodova nejvyšší nadřízená ministryně obrany Černochová, která si ho pozvala na kobereček. Šéf Dukly udělil důtku a Svoboda rezignoval na post předsedy komise olympioniků. Samozřejmě se ovšem ozvaly i hlasy na jeho obranu. Padala slova o vynucované autocenzuře. A třeba podle mediálního experta Jiráka je alarmující, že někdo veřejně pronásledován za to, že řekl svůj názor, přičemž o pronásledování řeč být nemůže a svobod a nevystupoval za sebe, nýbrž jako funkcionář Českého olympijského výboru. Nadto veřejnost zkresleně informují a ČOV je jasně proti Rusům a Bělorusům v Paříži. Za normálních okolností by kauza záhy vyšuměla, akorát by Svobodovi na nějaký čas zůstal kabát z ostudy. Ale jelikož předseda Mezinárodního olympijského výboru Bach v citlivém pařížském problému zdatně kličkuje a nevypadá, že by si chtěl Rusů a Bělorusů hned tak vzdát. Bude pochybovačné vystoupení nešťastného pětibojaře doznívat ještě poměrně dlouhou dobu?