Washington zažívá další skandál ohledně nepravomocného zacházení s utajenými dokumenty. Několik várek dokumentů bylo totiž nalezeno jednak v domově současného prezidenta Joea Bidena v Delaware u, jednak v jeho bývalé kanceláři v think-tanku pan Biden center v diplomacii n klouby impeachment. Když Bidenovi právní zástupci na dokumenty narazili, zkontaktovali úřady a dokumenty jim předali. Vše teď přezkoumává americké ministerstvo spravedlnosti. Vzhledem k tomu, že Joe Biden je v současnosti úřadujícím prezidentem, možná se ptáte, v čem je skandál. Dokumenty jsou ale z doby jeho, byť se prezidentování v administrativě Baracka Obamy mezi tímto obdobím a Bidenovou vlastní inaugurací proběhly čtyři roky, kdy byl Biden mimo jakýkoliv úřad. To ale není hlavní důvod, proč případ vzbuzuje takovou pozornost. Tím jsou paralely s Donaldem Trumpem. Trumpovo sídlo na Floridě zažilo loni v létě z podobných důvodů razii federálních úřadů, které si sem došli taktéž pro utajené dokumenty. Americká média i obě politické strany kvůli bezprecedentnímu zásahu úřadů v sídle bývalého prezidenta nadělala velký humbuk obvinění Trumpa z toho, že dokumenty neoprávněně přechovával a odmítal vrátit, jsou jedním z vyšetřování ministerstva spravedlnosti, ohledně kterého si demokraté dělají největší naděje, že by mohlo vést k odsouzení bývalého prezidenta. Jak vás rád upozorním, mnohý liberální komentátor. Je tu celá řada klíčových rozdílů. Především pak ten, že Trump a jeho zástupci ignorovali opakované výzvy úřadů, aby dokumenty odevzdali, zatímco Bidenovi zástupci sami proaktivně příslušné úřady zkontaktovali. V momentě, kdy na dokumenty narazili. Trump se hájí ve svém případě tím, že prezident má pravomoce odtajnit, jaké dokumenty chce. Právní aplikace tohoto principu ex post v momentě, kdy už je mimo úřad, stojí trochu na vodě. Nicméně Bidenovi, který v souvislosti s těmito dokumenty sloužil jako viceprezident, se podobná obhajoba nenabízí. Je jasné, že primární motivací republikánů akcentovat Bidenovu kauzu na ní ani tak upřímné zhrození nad tím, že by Biden mohl mít někde utajené dokumenty. Ostatně sami trávili posledních několik měsíců minimalizaci dopadů Trumpových paralelních prohřešků. Právě vytvoření falešné ekvivalence mezi Trumpovým a Bidenovým počínáním je zřejmým cílem. To ale neznamená, že si Biden, jeho administrativa a právní zástupci v mnohém nezavařili. Otázky například vyvolává fakt, že jakkoliv byla první várka dokumentů nalezena na začátku loňského listopadu, tedy před tehdejšími americkými volbami. Veřejnost se ovšem dozvídá až teď. Stejně tak nevypadá dobře, že dokumentů už bylo nalezeno několik várek na několika místech a není vůbec jasné, jestli se ještě nějaké neobjeví. Není vůbec pochyb, že důležitý kontext pro oba případy tvoří fakt, že americké úřady zneužívají institutu utajování dokumentů, aby zmenšili šanci, že se budou muset zodpovídat za své činy před americkými médii a veřejností. Odborníci tu už léta kritizují fenomén nadměrného utajování. Stejně tak je pozoruhodné sledovat dvojí metr benevolence, s jakou zachází americké úřady s vysoce postavenými politiky a jejich bezstarostným nakládáním s utajenými materiály. V kontrastu s tím, jak tvrdá ruka zákona opakovaně dopadá na nižší úředníky, kteří se pokouší upozornit na nepravosti páchané institucemi, pro které pracují, protože i s Trumpem ve srovnání jednají úřady v rukavičkách, o Bidenovi ani nemluvě. Kauza Bidenových dokumentů jen tak neodejde. Stejně jako neodešla ta Trumpova nebo předtím kauza e-mailového serveru Hillary Clintonové. A jakkoliv se vzhledem k velikášským výroků demokratů na Trumpův účet z minulého léta teď nejde ubránit jistému pocitu karmické škodolibosti. Bylo by naivní očekávat od následných vyšetřování něco produktivnějšího než politický ekvivalent dětské říkanky kdo to říká? Tento je, tomu se to rýmuje.