Lídři míní život mění. Apel šéfů vládních stran, aby městské koalice kopírovaly tu celostátní, nepřekvapil. V jejich zájmu je postupovat na všech úrovních co nejkoordinovaněji, aby šlo lépe zvládat výzvy, které před nás staví zejména energetická krize s vážnými ekonomickými a sociálními dopady. Existuje ale hned několik překážek, kvůli kterým se výzvu podaří naplnit jen zčásti, a to možná i menší části krajských či statutárních měst. Tu první připomněl jihočeský hejtman Martin Kuba, jenž patří ke strůjcům sólo vítězství ODS v Českých Budějovicích. Říká, že by bylo pěkné takovou městskou radu složit. Jen by ale menší pravicové strany musely udělat lepší výsledek. Takto občanským demokratům i přes těsné kontakty s nejpřirozenějšími partnery nezbývá než vyjednávat i s druhým na pásce, což je hnutí ANO. A leckde prostě vládní strany nadpoloviční většinu mandátů nenapočítají, i kdyby se rozkrájeli. Kromě toho ani tam, kde šly společně už do voleb a docílili slušného zisku, se neobejdou bez dalších spojenců, kteří profil výsledné sestavě radních mohou výrazně naředit. Druhý důvod spočívá ve svéhlavosti komunálních politiků. Partajní předsedy respektuji a jejich vládní úsilí podporují, ale města hodlají řídit podle svého. Jak se zpívá v jedné písně Praha je daleko a Pán bůh vysoko. V konkrétních sídlech znají své pappenheimské, vědí o dobrých i špatných vlastnostech reprezentantů ostatních stran a leckde si už i řízení města s nimi vyzkoušeli. Tam, kde to klape, necítí potřebu cokoli měnit. Centrální lídři o tom neradi mluví, ale hnutí ANO převzalo drtivou většinu krajských měst již v roce 2018 a tam, kde jeho zástupci prokázali diplomatický úspěch a vybudovali si koaliční potenciál, byla uzavřena dohoda mezi ním a stranami tradiční pravice už před čtyřmi lety. Nezapomínejme ani, že některé celostátní strany včetně ODS do značné míry fungují jako federace krajských organizací a pro ně bližší košile než kabát. S tím pak souvisí třetí útes, na který výzva předsedů naráží. Proč by se mělo v největších městech vládnout ve vládním a nikoliv krajském formátu. Je přece přirozenější, když koalice v krajském městě kopíruje tu krajskou než vládní. Je to spojeno se spoustou ekonomických výhod. Je snazší rozvíjet město spolu s regionem, než se vztahovat k vládě. V tom okamžiku pragmatismus na plné čáře poráží ideologii na okraji. Ještě zmiňme, že blízkost stran neznamená blízkost jejich představitelů. V Praze to jiskří mezi občanským demokratem Bohuslavem Svobodou a pirátem Zdeňkem Hřibem. V Brně mají vztahy na bodu mrazu dosavadní občanskodemokratický primátorka Markéta Vaňková a její lidovecký náměstek Jiří Hladík. A to jsou jen médii nasvícené špička ledovce. Podle toho také vyjednávání ve dvou největších městech vypadá. V Praze to sice koalice spolu zkouší nějak slepit se Starosty a Piráty, ovšem ve finále anebo pak po prvním magistrátním konfliktu možná zvolí pohodlnější cestu dohody s hnutím ANO, jež se tváří, že by se nechalo hladce namazat na chleba. V Brně raději nikdo ani žádná očekávání neformuluje. Už jen proto, že divoké koalice a obcházení volebních vítězů tam dobře znají již z dřívějška. Možná existuje lepší cesta než snaha o neustálé hloubení příkopů mezi vládou a opozicí. Například poctivé hledání společných jmenovatelů. V parlamentu jich bude méně, v komunálu více. Ale i voliči by jistě ocenili, kdyby partajní předáci byli s to pronést když do lodi zatéká, musejí k pumpám všichni.