Oč méně máme oproti minulosti charismatických politiků, o to častěji o ně na každém kroku zakopáváme. Jejich předchůdci mívali aspoň potřebu se vymlouvat, když se ukázalo, že patří k tzv. mnohoobročník, což je nelichotivý výraz převzatý ze středověku, kdy se stávalo, že jeden duchovní držel vícero obročí v různých farnostech. Vezměme si takového Josefa Bělicu. Je regionálním předsedou hnutí ANO, poslancem, primátorem Havířova a hodlá rovněž obhájit post moravskoslezského hejtmana. Jeho příkladu dodává na pikantnosti fakt, že Andrej Babiš patřil k bojovníkům proti kumulaci funkcí. Čas ale oponou trhl a i jemu je lépe, když má funkcionářské stát o menší, ale dobře známé a stmelené. Snižuje se tak pravděpodobnost, že budou muset vysvětlovat kauzy spolustraníků, kteří se na billboardech chlubí mobilem na šéfa, ačkoli je ve skutečnosti ani nezná. V hnutí ANO najdeme mezi 13 kandidáty na hejtmana či hejtmanku hned devět poslanců a poslankyň a o svůj sněmovní mandát přijít nechtějí. Nejedná se samozřejmě o specialitu Babišova hnutí. Z parlamentních stran se celostátní a lokální politickou reprezentaci snaží důsledně oddělovat jen Piráti, což ale v případě tří ministrů a čtyř poslanců zase není až tak těžké. Pozoruhodný je též údaj, že se devět poslanců snaží probojovat do Senátu. Současné zasedání v obou parlamentních komorách není možné, takže zdánlivě jde jen o výměnu jednoho místa. Za druhé zajímavější je vědět, proč o tento přesun čtyři poslanci za Starosty a nezávislé, tři za ANO a dva za lidovce. Tolik stojí. Většinou jde o jedince, kteří se netají ambicemi i v komunální nebo krajské politice a kteří mají pocit, že působení v horní komoře není tolik vyčerpávající a dá se s jejich dalšími misemi snáze kombinovat. V tom případě bychom ale mohli uvažovat o tom, zda Senát úpravu ústavy rovnou neproměnit v orgán složený výhradně ze zástupců regionů. Bylo by to čisté a férové. Ostatně skoro všichni senátoři se již dnes vychloubají, že jsou lobbisty za obvody, v nichž byli zvoleni. Legislativní a kontrolní role, které jsou spojeny s celostátní rovinou, leckdy berou jen jako doplňkové. Do té doby si můžeme lámat hlavy otázkou, proč tak často od konkrétních regionálních politiků slýcháme, že jen a právě oni z jejich lokální zkušeností mohou být spolehlivou spojkou s Prahou a tamním vrcholným děním. Copak by stejně kvalitní, ba kvalitnější práci nemohli odvést jejich kolegové, s nimiž se doma potkávají na partajních schůzích? Problémy měst, obcí a krajů by v hlavním městě předestírali s ještě větší péčí. Už jen kvůli volnějšímu itineráři. Tomu ale stojí v cestě nepočetnost a zapouzdřenost starých i nových stran, nad nimiž si drží kontrolu malé skupinky těch šťastných, kteří již k moci stačili přičichnout. Proč by také do nich měly přicházet čerství členové, když ti staří se drží funkcí zuby nehty. Až se nám budou mazáci opět vemlouvat s tvrzením, že jenom oni dokáží skloubit regionální a centrální politiku, zeptejme se jich na konkrétní časové rozvrhy oficiálních zasedání, reprezentativních povinností, pracovních schůzek apod.. Z nich ne překvapivě zjistíme, že den víc než 24 hodin nemá a že je lepší, když dvě práce dělají na plný úvazek dva lidé, než když se jeden tváří, že je superman, jenž zvládne kdeco, a přírodní zákony pro něj neplatí.