Spolu se jmenováním guvernéra a členů bankovní rady ČNB patří výběru ústavních soudců ke klíčovým pravomocem prezidenta republiky. V tomto případě nezáleží jen na něm, ale i na názoru Senátu, který o nominantech definitivně rozhoduje. Přesto dosud prezidenti často přistupovali k tomuto úkolu, řekněme ledabyle. Do talárů měly tendenci vedle unikátních osobností oblékat i své sympatizanty či kamarády kamarádů. Máme naději, že s Petrem Pavlem vezme tento kostrbatý přístup za své. V pondělí slíbil, že návrhy na ústavní soudce bude přijímat od 20 institucí. Nalezneme mezi nimi Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, vrchní soudy, soudcovskou unii, unii státních zástupců, unii podnikových právníků, advokátní komorou, Notářskou komorou, Ústav státu a práva Akademie věd, právnické fakulty či krajské soudy. Adepty pak bude prospívat prezidentův sedmičlenný konzultační panel pod vedením Jana Kysely. Ten mimochodem sám odmítl, že by mířil do řad ústavních soudců, jakkoliv by jej tam mnozí rádi viděli, nyní své místo spatřuje po Pavlově boku. Podrobně se hlava státu chystá představit celý mechanismus v příštích týdnech senátorům. Museli jsme si počkat, až na Hradě usedne bývalý voják, aby systém produkující ústavní soudce dostal pravidla a stal se transparentním. Přesto i tak může mít mouchy. Dosluhující předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský například naznačil obavu, aby Pavlova metoda obměnu nejvyšší soudní instituce nezbrzdila. Jenom letos končí mandát sedmi ústavním soudcům a 1. 3 kandidáty hodlá prezident představit již ve svých 1. 100 dnech v úřadu. Jeho role je jednodušší o to, že by byla škoda řadě dnešních ústavních soudců neposkytnout ve funkci dalších 10 let. Vždyť odborníci typu Jana Filipa či Jaroslava Fenyka nerostou na stromech. Námitky mohou vyvolat i kritéria, která prezident chce brát v potaz. Vedle zkušenosti s právní teorie i praxe. Zmiňuje věk, pohlaví, světonázor nebo regionální příslušnost. Rovnou si řekněme, že nemá jít o kvóty, ale o vůli Petra Pavla. Aby byl Ústavní soud co nejpestřejší, je třeba ostuda, když mezi jeho 15 členy najdeme jedinou ženu. Aby soud nebyl ideově vychýlený na jednu stranu, měl by prezident odolat výzvám některých koaličních politiků ke konzultacím s vládou či ministerstvem spravedlnosti. Koneckonců vláda často bývá jednou ze stran sporů, které soud rozplétá. Ožehavé také je vybírat za ústavní soudce bývalé politiky. S řadou z nich udělala ČR dobrou zkušenost. Vedle Pavla Rychetského jmenujme třeba Ivanu Janů, Dagmar Lastoveckou či Miloslava Výborného. Dnes se hojně spekuluje o ambicích Marka Bendy. Na jedné misce vah leží víc než třicetiletá legislativní zkušenost z PS, na druhé potom podíl na upadající politické kultuře a ne vždy kvalitní produkci zákonů. A pak tu je ještě titul JUDr., na níž má pan Benda nárok, ale který nepoužívá. Před 14 lety bylo zjištěno, že se jeho rigorózní práce shoduje s magisterskou a má i další formální kazy. Pokud mají mezi soudce mířit politice, tak jen ti, kteří nebudí pochybnosti. Shodou okolností k Ústavnímu soudu poputuje opoziční stížnost na osekání červnové valorizace penzí. Podporuje ji i prezident. Snad tedy odolá svodům navrhnout za soudce jedince, od nichž by se dala očekávat vstřícnost k Pavlově pohledu. Tím spíš má význam férový nominační mechanismus, který prezident míní respektovat. Pokud se jeho slova promění v činy, můžeme se ve srovnání s érou Václava Klause a Miloše Zemana těšit na zásadní kvalitativní posun, který si nezávislá justice určitě zaslouží.