Ten rozdíl nemohl být výraznější. V Berlíně vystřídala tento týden koalice Olafa Scholze vládu Angely Merkelové. Pouhý den poté, co lídři všech tří koaličních stran podepsali vládní program. Sestavit dokument o téměř 180 stranách jim sice trvalo přes dva měsíce, ale pak už šlo všechno jak na drátku. Ve středu ráno zvolil německý parlament Olafa Scholze kancléřem. Poté ho prezident Steinmeier ve svém sídle na zámku Belgii jmenoval do funkce. V poledne složil Šolc v parlamentu přísahu. Odpoledne jmenoval prezident jeho 16 ministrů, aniž by ho napadlo se vměšovat do jejich výběru, jim rozdal dekrety a vyzval je k boji s pandemií. Následně složili ministři v parlamentu přísahu a ještě tentýž večer se nová německá vláda sešla ke svému prvnímu zasedání. V Česku, podepsali lídři pětičlenné koalice svůj vládní program osmého listopadu, tedy měsíc po volbách. Petra Fialu mohl prezident Zeman kvůli své nemoci sice jmenovat do funkce premiéra až po dalších třech týdnech, ale místo aby zároveň jmenoval i ministry, je od té doby po jednom kádru. Je z plexisklového COVID a Ria. Na zámku v Lánech, kde bude tomuto bizarnímu představení konec, ví jen on sám. Teoreticky může jmenování ministrů oddalovat ještě týdny, ne-li měsíce adeptů na ministerská křesla. Nezbývá než se tomuto údajně tak nedůstojnému ceremoniálu podřídit. A Petru Fialovi nakonec nezbyde, než se s prezidentem nějak dohodnout. Že je jmenování ministrů prezidentem podle ústavy jen ryze formální akt. Přitom kdysi tvrdil i Miloš Zeman. Bylo to v roce 1998, když sestavoval sociálnědemokratickou vládu a proti jeho dvěma ministrům měl výhrady tehdejší prezident Václav Havel. Zeman spor tenkrát utnul prohlášením, že není o čem diskutovat, protože cituji článek 68 ústavy hovoří naprosto jednoznačně prezident jmenuje vládu na návrh premiéra. Stručně řečeno, o tom, kdo bude ve vládě sociální demokracie, rozhodnou sociální demokraté. Jako prezident obrátil Miloš Zeman o 180 stupňů a na rozdíl od Havla si o 20 let později u dvou sociálně demokratických kandidátů na ministry prosadil svou. A teď se sice snaží o něco podobného z kukaně z plexiskla, čímž skýtá lidové tvořivosti obrovské pole působnosti. Ale posměch, který vzbuzuje, mu evidentně nevadí, ba právě naopak. Dobře ví, že ho řada lidí bude právě proto hájit, a to už jen z titulu jeho funkce. Publicista Bohumil Doležal říkával, že u nás by měl prezident 50 procentní podporu, i kdyby byl želva. Jinými slovy, chceme-li zjistit skutečný index oblíbenosti našich prezidentů, měli bychom správně počítat až ta nadpoloviční %. Zcela podle starého přísloví, že dal-li pánbůh, úřad dal i rozum. Dodejme, že toto snad platilo, jestli vůbec za starého Rakouska. Dnes by mělo být jasné, že respektovat je zapotřebí státní instituce, ale určitě ne automaticky i lidi, kteří je přechodně reprezentují. Ti si úctu musí zasloužit, aspoň by to tak v demokracii mělo být.