Snad nic nebylo v právě uzavřené volební kampani skloňováno ve všech pádech tak často jako slovo mír. Chtějí ho všichni, ale otázka je, jak si ho kdo představuje. Kdyby Rusko prošlo před téměř rokem obsazení Ukrajiny stejně hladce, jako mu před sedmi lety prošla anexe Krymu a okupaci části Donbasu. Byl by dnes na Ukrajině mír? To těžko. Známe to přece z vlastní zkušenosti. Když v roce 1968 převálcovali tehdejší Československo ruské tanky. Protože se Moskva obávala, že by se zdejším směřováním ke svobodnějšímu a důstojnějšímu životu mohlo nakazit celé její totalitní impérium. Soucítil sice v Evropě z naší přepadenou zemí kde kdo, ale nikdo ji nepřišel na pomoc. To, co následovalo, nebyl mír, ale hřbitovní klid. Kdo nechtěl sebe a svou rodinu vystavit obludné šikaně ze strany Moskvou dosazeného režimu, musel sklapnout podpatky a veřejně děkovat Sovětskému svazu za bratrskou pomoc. Desetitisíce lidí odešly za svobodou a demokracií za hranice. Většina ostatních se uchýlila do emigrace vnitřní na chaty a chalupy do okruhu svých nejbližších přátel. Jan Palach se na protest proti celonárodní rezignaci upálil a celých 20 let to vypadalo, že se obětoval nadarmo. Ukrajinci mají s ruskou agresí zkušenosti ještě mnohem děsivější. Stačí si vzpomenout na Stalinem záměrně rozpoutaný hladomor v první polovině 30. let 20. století, kdy na Ukrajině zemřelo hlady na 5 milionů lidí. Byla to genocida podobná té, kterou teď provádí Putin, když posílá ruské rakety ničit ukrajinská města a zabíjet civilní obyvatelstvo, protože Ukrajina není v jeho očích žádný svébytný národ, a tudíž nemá právo na existenci. Především se ale Kreml vůbec netají tím, že jeho cílem je nastolit nový pořádek v celé Evropě. Jak by asi vypadal, o tom si nikdo nedělá iluze. Švédsko a Finsko přiměla perspektiva být eventuálně v hledáčku ruských osvoboditelů na řadě mezi prvními k tomu, aby se urychleně vzdali své po staletí trvající neutrality a spěchali pod jaderný deštník Severoatlantické aliance. Na druhé straně planety se o svou svébytnost a územní celistvost právem obává Japonsko. Země, která je kvůli Kuril s kým ostrovům v kleštích. Nejen Ruska, ale i stále agresivnější Číny. O Severní Koreji nemluvě. Obdobně jako v Evropě Německo, probouzí se z příjemného snu o trvalém míru i doposud až příkladně pacifistické Japonsko a nezbývá mu než křísit svou zanedbanou vojenskou obranu a modlit se, aby se Amerika, jeho hlavní spojenec, nevyčerpala vojenskou pomocí Ukrajině natolik, že už nebude mít energii pomáhat i Japonsku, pokud by se jeho agresivní sousedé rozhodli, že až budou eventuálně osvobozovat Taiwan, vezmou to při jednom chceš-li mír, připravuj se na válku, říkali staří Římané. Neznamená to, že cílem je válčit. Právě naopak. Cílem je věrohodně odstrašit agresora v atomovém věku. Jiná cesta k míru neexistuje.