Miloš Zeman, Jiří Dienstbier, Přemysl Sobotka a Karel Schwarzenberg byl i prezidentští kandidáti se stranickým razítkem. Tím řečeno, že i pro voliče čitelní. Měli za sebou jasnou politickou dráhu včetně poslanecké, senátorské či vládní. Jejich názory byly všeobecně známé. V poslední přímé volbě v roce 2018 se ovšem do finále dostal vedle Zemana Jiří Drahoš, úctyhodný prof. a bývalý předseda Akademie věd, avšak ryzí nepolitik. To, že je demokrat a zastánce úzkostlivého dodržování litery i ducha ústavy, zkrátka nestačilo. Letos se nabízejí pouze dva straničtí kandidáti Andrej Babiš za hnutí ANO a Jaroslav Bašta za SPD. Babiše jako jednoho z favoritů prvního kola přitom žádné ideové mantinely neomezují. Začínal jako pravicový soupeř tehdy vládnoucí ČSSD, aby byl nyní největším sběratelem levicových hlasů. Bez ohledu na tuto názorovou bažinu je Babiš výrazná figura. 10 let ve vrcholové politice z něj učinilo jednoho z hybatelů veřejné scény. Excentrickému šéfovi hnutí ANO jsou přes jeho mizerné řečnické schopnosti blízká jakákoliv pódia. Rád se předvádí u pultíku ve sněmovně i na výjezdech mezi lidmi v regionech. Své publikum si zkrátka umí najít. Ostatní zájemci o nejvyšší státní úřad musejí především napínat síly, aby lidé se znali, co jsou vlastně zač. Nejde jen o jejich minulost a profesní kariéru, ale především uvěřitelnost stanovisek, jež doposud neměli důvod předestírat. Danuše Nerudová nikdy nemusela promýšlet svůj vztah k Izraeli nebo aspektům udělování milostí. Petr Pavel se určitě nezabýval daňovým systémem a důchodovou reformou. V tomto ohledu jsou to kandidáti z kategorie tabule rasa. Polehčující okolnost je v tom, že ať bude zvolen kdokoliv z nich, podstata parlamentní demokracie nebude ohrožena, stejně jako zakotvení ČR v NATO a EU. Andrej Babiš by sice měl aktivistické choutky zasahovat do denního vládního provozu, podkopávat postavení Senátu a označovat sněmovnu za žvanírnu, ale s výhledem na druhé funkční období by se krotil a vše ponechával v ryze teoretické rovině. To platí pro rok 2023. Ale jaký je výhled do budoucna? Petr Pithart před dvěma lety uvedl v řadě zemí si lidé přejí silné vůdce právě proto, že kolem nás je tolik nejistot a svět je méně a méně srozumitelný a předvídatelný. Změny jsou tak rychlé, že je nestačíme ani registrovat. Instinktivní obranou před tím je volání po silném vůdci. Dnes už i seriózní myslitelé připouštějí osvícenou laskavou formu diktátorství. To se snadno řekne, ale kde berou jistotu, že diktátor bude veden bohulibými motivy? Jakmile se bude cítit ohrožen, okamžitě zapomene na sliby. S tím bych proto nikdy nesouhlasil, neboť poučení z minulosti je příliš mnoho. Konec citátu. Pravidla přímé volby ovšem skrývají mnohá rizika. Vždyť k tomu, aby se do seznamu oficiálních kandidátů pro první kolo dostal i člověk se systémovou chybou, což je termín Josefa Středuly. Stačí jen 10, respektive 20 podpisů zákonodárců nebo 50000 občanů a 40 transparentních milionů. Těch nikde nedeklarovaných může být násobně víc. Letos kandidují tři miliardáři Andrej Babiš, Karel Janeček a Tomáš Březina. Co když se příště rozhodne ovládnout Hrad a prostřednictvím jmenovacích pravomocí i Ústavní soud a ČNB? Laskavý diktátor s tučným kontem. O tomto aspektu volby se příliš nemluví, ale právě peníze a ambice některých jedinců mohou referendum o hlavě státu vychýlit nežádoucím směrem a z nástroje přímé demokracie učinit jejího hrobaře.