Nečekané efekty volby. Vypadá to jako střípek kdesi na okraji dění. Zvolený prezident Petr Pavel vyjádřil názor, že by se mu na známce více líbila silueta Pražského hradu než jeho podobizna. Přitom nepochybně už v kampani slýchával argument, že jeho ostře řezaná tvář by se dobře vyjímala nejen v učebnách, ale také na dopisech. Zdeněk Svěrák na předvolebním setkání s Pavlovým i příznivci vyprávěl, že když se ho slečna za poštovní přepážkou posledních letech dávala jakousi přeje známku, odpovídal, že jakoukoli, krom té s Milošem Zemanem. Teď se ale těší, že opět bude vyžadovat prezidentskou. Pochopitelně hlavně kvůli tomu, co bude symbolizovat. Miloš Zeman si potrpěl na všechny vnější atributy své funkce, včetně oficiálních stylizovaných fotografií a ryteckého ztvárnění svého obličeje pro potřeby České pošty. Miloval červené koberce, pocty a čerstvě se raduje z toho, že až umře, v Bělehradě po něm pojmenují ulici Pavlově. To evidentně vzdálené má asi v živé paměti setkání s Václavem Havlem ve vile Amálie, kam si pozval představitele armády. Ti se dostavili ověšeni lety, šňůrami a zlatem, z čehož byl Havel nesvůj. Sám dorazil v obnošeném svetru a manšestrácích. Pavlovi tato civilnost vyhovuje a rád by na ni navázal. Souvisí s tím též to, že při rozhovorech jde k věci. Není zamilovaný do svých vět a myšlenkových konstrukcí. Odpovídá srozumitelně a bez jinotajů, natož urážek. Možná i proto doposud nikdy nežádal o autorizaci svých vyjádření pro média. Co vysloví, to platí korekcí netřeba. To vše k němu jako k celoživotnímu vojákovi patří. Nyní se ovšem stává politikem. Bude velmi zajímavé sledovat, jak se svou přímočarostí naloží. Brzy to zjistí obyvatelé karlovarského, ústeckého a Moravskoslezského kraje. S velkým očekáváním se sesypou na nového prezidenta, jehož většinově nevolily, na muže, který prohlásil, že ho jejich problémy skutečně zajímají a bude se jimi zabývat. Jsou připraveni na věty, že nic se nezmění mávnutím kouzelného proutku, že ani miliardy z modernizačního fondu, které vláda nabídne, samy o sobě jejich trable nevyřeší. Řekne jim Pavel, že se musejí snažit také oni. Pokud třeba žijí ve vyloučených lokalitách, kde je běžné neposílat děti do předškolních zařízení a často ani do školy. Ministr vnitra a předseda strany Vít Rakušan má za to, že tyto tři regiony jsou zapomenuté 30 let. Všechny politické reprezentace je opomíjeli, protože je zkrátka lákavější otevírat úseky dálnic, rekonstruované Národní muzeum nebo nový univerzitní kampus, než pustit se do díla takřka sisyfovského. Vicepremiér má pravdu. Je to jeho vláda, která by se měla snažit tím pohnout. Petr Pavel, který by byl nejspíš lesníkem, kdyby nebyl prezidentem, je v tom, může být nápomocen. Nesmí ale uhnout ze své otevřenosti a začít s planými medovými řečmi, které časem vždycky zhořknou. Může lidem z těchto krajů slíbit pozornost a vládní pomoc, ale neměl by zapomenout na obligátní pot, slzy a krev naštěstí vynechat může.