Přes stále vzrůstající důležitost kultury zase slyšíme, že se má u nás na ní šetřit. Nebude dodržen slib, že na kulturu přijde jedno % státního rozpočtu. I když právě tato investice je mnohem levnější než investice do marketingu a různých reklamních kampaní, které nás mají zviditelnit. Globalizace bourá stávající kulturní hodnoty a tím velmoci vyvazuje ze závislosti na Evropě, odkud vzešli. Viděli jsme to na postoji amerického prezidenta Trumpa, je na postojích ruského prezidenta Putina, který se rovněž snažil Evropu obejít. K něčemu takovému by budoucnu mohlo dojít jen tehdy, nepřesvědčíme-li naší civilizaci o významu vyšší kultury, ztratíme-li sami sebe, ocitneme-li se ve veselém vězení, u radujeme Lysek smrti, jak o tom psali již sociolog, nejen pouze v 60. letech, došlo by k degradaci lidského kapitálu. Pak by se nám mohlo totiž ta to samé, co popsal po španělském vězení Maďarsko britský spisovatel Arthur Kestler. A co můžeme zahlédnout i v současném Rusku, cituji vědomí nesvobody působí na charaktery jako jet. Po určité době vězení dochází k proměně, které se nikdo neubrání. Paznehty rostou, do očí se dere drze servilní pohled, potlačovaný stud. Rty se zužují jako u jezuity. Nos se prodlužuje, kolena se podlamují a ruce připomínají gorilu. Člověk se stává, že jdeme z ghetta, kterého po staletí ponižovali. Podle magazínu New York z 31000 lidí, který se ptali v Rusku na vztah k válce na Ukrajině, 29400 ukončilo hovor hned, jakmile se dozvěděli, čeho se má týkat. Proto s čísly nemusí agentury manipulovat. Odpovídají jen ti, kteří se vším souhlasí. Podle moskevského opozičního politika maximum frakce je to asi pět % dotázaných, protože agentury musí uchovávat jejich telefonní čísla. Strach a nehorázné tresty za nesouhlas s oficiálními názory mění charakter a chování většiny. Za příslušníka elity se proto dnes může v každé společnosti počítat každý, kdo je ještě schopen prožívat svůj vlastní život a neukájí se ztotožněním s inscenovanými náhradními příběhy, které nabízejí všechny signatářské strany, jako je Jednotné Rusko. A u nás nejzřetelněji ano a SPD k elitám se již od zkušenosti se Stalinem a Hitlerem počítat každého, kdo má schopnost žít v odstupu od cizích příběhů. A navenek jsou to zejména u nás jednotlivé kulturní výkony, které jsou tím jediným, čím se jako stát, který měl jen dva politiky s mezinárodním renomé. Masaryka a Havla můžeme zapsat do dějin naší civilizace. Se světem nás spojují jména jako jsou Dvořák a Janáček, Hašek, Seifert a Kundera, Toyen a Kupka, Jiřičná a Franta, Jetelová a Koblasa či Pecková, Kožená, Plachetka a Forman. Opravdový umělec totiž nikdy nebojoval a nebojuje o efemérní úspěch jako politici a jejich marketing. Nesnažím se nikoho přilákat a podbízet se mu, protože jeho úkol je jiný zaslechnout či zahlédnout to, co jiní ještě neslyšeli a neviděli. Budeme-li parafrázovat Milana Kunderu, můžeme říci tvrdí, že za mě bylo líp, nic neznamená, protože to neukazuje směr. Jde jen o křik, kterým na sebe daná osoba, za kterou nestojí žádný výkon, upozorňuje.