Jeden z nejznámějších slovenských politiků Richard Sulík ohlásil odchod z veřejného života. Úplně nečekané to nebylo. Už v březnu přestal být předsedou liberální strany Svoboda a solidarita, kterou kdysi zakládal a sám o ní často hovořil jako o svém dítěti. V červnu pak svou stranu vedl jako kandidát do eurovoleb, ale překročení pětiprocentní hranice mu uniklo osm setin %, takže do Bruselu neodjel. Teď Sulík uvedl, že po 15 letech v politice potřebuje získat odstup. Příběh Richarda Sulíka je příběhem emigranta, který se po sametové revoluci dokázal na Slovensko nejen vrátit, ale také se tam velmi úspěšně prosadit. Začínal obchodovat s kancelářskou technikou. Později v roce 2009 založil stranu, kterou se mu podařilo dostat pětkrát po sobě do parlamentu. Na Slovensku, kde strany rychle vznikají a rychle zase končí, je to možné považovat za velký úspěch. Sulík ale zanechal stopu i v ekonomické politice státu. Jako ekonom se podílel na zavedení rovné devatenáctiprocentní daně, kterou prosadila druhá Dzurinda vláda a která byla odborníky hodnocena jako klíč k slovenskému ekonomickému boomu na začátku nového tisíciletí. Jakmile ale opustil pozici ekonomického poradce a naopak sám vstoupil do aktivní politiky, už to tak úspěšné nebylo. Ukázalo se to hlavně v situaci, kdy poslanci jeho strany pomohly k pádu prozápadní a proreformní vlády premiérky Ivety Radičové. Bylo to v roce 2011 kvůli sporu o tzv. euroval, čili mechanismus, který měl během globální finanční krize zachránit Eurozónu. Pro ekonomického liberála Sulíka to bylo nepřijatelné z ideových důvodů. Celé to přirovnává k situaci, jako kdyby se někdo snažil hasit oheň ventilátorem zůstal zásadový. Radičové vláda padla a o rok později se dostal na šest let k moci Robert Fico. Pověst, že má určitý destruktivní potenciál a neumí být diplomatický, provázela Sulíka i později. Znovu na ni došlo, když jeho strana vstoupila po volbách v roce 2020 do koalice s hnutím Igora Matoviče. Mezi Sulíkem coby vicepremiérem a ministrem hospodářství na jedné straně a premiérem a později i ministrem financí Matovičem na druhé straně to neustále jiskřilo. Dřívější scénář se opět celý zopakoval. Sulíkova strana odešla z koalice, prozápadní vláda padla a po předčasných volbách se vrátil do premiérského křesla Robert Fico. Hlavně po posledních parlamentních volbách a následném silném nástupu nové levicově národovecké vlády začalo být zjevné, že jedinou cestou, jak ji někdy v budoucnu porazit, je těsnější spolupráce opozičních stran. Jenomže se také ukázalo, že staré tváře, jako jsou Sulík nebo Matovič z jejich konfliktními povahami toho nebudou schopné. Vždycky u nich bude přítomný moment nejistoty, zda se náhodou nevrátí do starých kolejí. Možná proto nakonec prokázal Richard Sulík svým odchodem k slovenské politice daleko větší službu, než kdyby v ní pokračoval. Hodil tím rukavici dalším, kteří ze slovenské politiky odejít neumí.