Koalici pěti stran, které společně utvořily po sněmovních volbách na konci roku 2021. Vládu dlouho držela pohromadě obava, že by se v případě jejího rozpadu mohl zpět do čela vlády vrátit Andrej Babiš, těšící se silné podpoře prezidenta Miloše Zemana. Babiš se ale po porážkách jak ve sněmovních, tak prezidentských volbách stáhl do pozadí, i když nadále ovládá hnutí ANO. Nový prezident Petr Pavel není jeho spojencem a pád vlády nebo výměnu ministrů nechápe na rozdíl od Zemana jako příležitosti ukázat, kdo je pánem na politické scéně. Pěti. Koalice je tak pod mnohem menším tlakem vydržet za každou cenu pohromadě, a začínají se tudíž jasněji vyjevovat některé strukturální problémy koalice a ideové rozdíly mezi koaličními stranami. Jedním z hlavních problémů je způsob, jakým byla vláda poskládána. Strany koalice si mezi sebou rozdělili ministerská portfolia, takže každá obsadila ministerstva, která jí připadla vlastními lidmi. Do čela některých ministerstev se tak nedostaly politici, kteří by v kontextu celé koalice mohly v daném resortu nabídnout větší kompetentnost než ti, kteří v čele ministerstva nakonec stanuli. Buďme konkrétní. Kdyby pěti koalice nejprve vytvořila společně seznam nejvhodnějších kandidátů na posty ministrů bez ohledu na jejich partajní příslušnost mohla stanout kupříkladu v čele resortu práce a sociálních věcí pirátská politička Olga Richterová, která se problematikou spadající pod resort dlouhodobě zabývala. V čele ministerstva financí mohl kupříkladu stanout někdo jako bývalý člen rady ČNB a současný europoslanec za TOP 09 Luděk Niedermayer. Jenže v čele obou ministerstev kvůli použití partajního klíče nakonec stojí politici, kteří generují problémy. Marian Jurečka v čele resortu práce a sociálních věcí a Zbyněk Stanjura v čele ministerstva financí. Dalším problémem vládní koalice je rozdíl mezi reálným postavením jednotlivých stran a postavením, které jim nadělila povolební aritmetika spojená s tím, že kandidovali jako součást volebních koalic. Lidovci tak kupříkladu získali zásluhou své příslušnosti ke koalici spolu 20 poslaneckých mandátů, ačkoliv průzkumech stranických preferencí dlouhodobě zůstávají pod pěti %, což znamená, že jako samostatná strana by se do sněmovny vůbec nedostaly. Piráti na druhé straně jsou, pokud jde o počet poslaneckých mandátů ve vztahu k jejich reálné síle výrazně podhodnoceni, což jen akcentuje již zmíněné ideové rozdíly. Lidovci mají i se svou relativně malou podporou možnost prosazovat v koalici své konzervativní postoje mnohem razantněji, než jak mohou prosazovat svoje liberálně levicové postoje Piráti. Lidovci toho využívají a staví se úspěšně do cesty kupříkladu přijetí Istanbulské úmluvy o potírání násilí na ženách nebo uzákonění manželství stejnopohlavních párů. Občanští demokraté, ať jsou nejsilnější stranou pěti, koalice, mají pro změnu zásluhou povolební aritmetiky neúměrný vliv na ekonomickou politiku země, čehož využívají k tomu, aby prosazovaly postoje, které nejsou vždy v souladu s postoji zbytku koalice, kupříkladu ve vztahu k přijetí eura nebo daňové politice. Tyto rozpory se budou nyní, kdy pěti koalice nemusí za každou cenu vydržet pohromadě, zvětšovat, kdyby opozici netvořily dva nesystémové vůdcovské subjekty, jejichž problematické postoje k parlamentní demokracii a zahraničněpolitické orientaci země vzbuzují obavy. Pěti. Koalice, která vznikla zejména proti mocenskému kartelu Zeman Babiš, by se zřejmě už začala drolit.