Jedním z okamžitých přínosů zvolení Petra Pavla do čela státu bezesporu bylo sladění zahraniční politiky mezi prezidentem a vládou Petra Fialy. Nyní se ale právě v tomto souznění objevila první trhlina. Jde o to, jestli by se do Moskvy nového velvyslance, když ten současný již delší dobu dlí v Praze a do Ruska se už vrátit nemá. Premiér Fiala se už nechal slyšet, že tak jako silné evropské země posílají i přes ruskou agresi na Ukrajině do Moskvy nové ambasadory. Česko má postupovat stejně. Na tom, abychom v Rusku měli velvyslance, trvá i ministr zahraničí Jan Lipavský. Prezident Pavel ale prohlásil, že v tuto chvíli si nedokáže obnovení postu velvyslance v Moskvě představit. Připomněl, že takový krok obnáší jeho osobní žádost prezidentu Putinovi. Podle Pavla bychom tím do určité míry zpochybnil i všechno to, co na podporu Ukrajiny děláme. A jeho poradce Petr Kolář ještě přímočařeji dodal, že by to byl jen smutný obraz naší poníženosti. Lze chápat, že se prezidentovi příčí představa, jak podle diplomatických zvyklostí píše válečnému mezinárodně stíhanému zločinci Putinovi dopis, aby přijal nového českého ambasadora. A nelze bagatelizovat jeho obavy, že už samotnou žádostí, kterou mu že diktátor ostentativně odmítnout nebo ignorovat, do určité míry legitimizuje režim, s nímž jsme v souladu s našimi spojenci zmrazily vztahy na minimum. Na druhou stranu vy český prezident mohl probrat tato dilemata s některými hlavami spojeneckých států, které se už v době ruské agrese rozhodli vyslat do Ruska nové velvyslance. Ať už to byly USA a Velká Británie nebo Německo, ale kromě těchto velmocí i s námi srovnatelné Švédsko nebo Dánsko a Norsko. A pokud by se takto rozhodla i ČR podporující nekompromisně Ukrajinu od prvního okamžiku války. Tedy země, jejíž ministerský předseda spolu s premiéry Polska a Slovinska byli prvními vysokými politiky s EU, kteří přijeli za Zelenským už v době, kdy ruské tanky táhli přímo na Kyjev. Těchto souvislostech není příliš důvodů k obavám, že by vyslání velvyslance do Moskvy s pověřovacími listinami od prezidenta bylo vnímáno jako popření našich zásadních postojů. A pokud by Putin ambasadora Česka odmítl, pak spíš než jako naše ponížení by to vyznělo jako výraz frustrace Moskvy s neochvějného odporu české vlády a prezidenta k přepadení Ukrajiny a k ruským imperiálním choutkám. Práce šéfa české mise v dnešním Rusku nemá daleko. K vyslání do příslovečné jámy lvové. Vyžaduje nejen zkušeného diplomata, ale také osobnost vnitřní morální integritou, odolnou vůči tlakům i záludným provokacím, které nechybí odvaha kupříkladu k udržování kontaktu zdecimovanou občanskou společností v Rusku. Prezident a vládní činitelé by tedy měli mluvit nejen o tom, zda vyslat velvyslance do Moskvy, ale hlavně zda se dokáží shodnout na takové silné osobnosti a na takovou diskusí, ať už se vyvine jakkoliv, by se mělo snášet vědomí, že velvyslance sice nelze jmenovat bez souhlasu hlavy státu, ale zahraniční politiku podle ústavy určuje vláda, což jsou mantinely, k nimž se Petr Pavel přihlásil už ve své volební kampani.