Ještě před rokem vypadalo členství zarytě neutrálního Švédska a sousedního Finska v NATO velmi nepravděpodobně. Po ruském útoku na Ukrajinu se zas naopak zdálo, že jejich vstup je hotová věc. Skoro přesně rok poté je situace zase na začátku. Švédsko paradoxně nemá problém se vstupem do aliance kvůli nesouhlasu Ruska, ale spíše Turecka, tedy jedné z členských zemí NATO. Rozšíření aliance podléhá totiž souhlasu všech, tedy i Turecka, jednoho z vůbec nejstarších a vojensky nejsilnějších členů. Zástupci Turecka se už vloni v létě sešli s představiteli Švédska, Finska a dali najevo, že mají podmínky formálně vzato bezpečnostní, po jejichž splnění Ankara rozšíření aliance schválí. Týkaly se zákazu exportu některých pokročilých technologií z kandidátských zemí do Turecka nebo americké váhání ohledně exportu pokročilých stíhaček tamtéž. Největší pozornost budil turecký požadavek na změnu legislativy ve věci poskytování azylu některým skupinám a předání do tureckých rukou těch jejich členů, kteří byli označeni za teroristy. Ne podle švédských, ale současných tureckých zákonů. Většinou jde o kurdské aktivisty nebo lidi obviňované z účasti na puči proti Erdoganovi z roku 2016. Švédsko i Finsko udělali určité ústupky, podle některých kritiků ponižující a nesprávné, ale Turecko své požadavky za schylovalo. Například dále rozšířilo seznam lidí, jejichž vydání požaduje. Naděje, že se vlk nažere a koza zůstane celá, však trvala. Nyní se situace vyhrotila kvůli dvěma incidentům. Začátkem ledna skupina kurdských a pro kurdských aktivistů před stockholmskou radnicí pověsila za nohy figurínu prezidenta Erdogana ve zřetelné narážce na Mussolini ho. A před pár dny Dánsko švédský radikál Rasmus Palu Dan veřejně spálil Korán, a to přímo před tureckým velvyslanectvím. Turecké stanovisko vůči Švédsku se tedy dále zostřilo do té míry, že finský ministr zahraničí nešťastně za spekuloval o tom, že by jeho země možná nečekala na svého souseda a vstoupila do NATO sama. Finské postavení je geopoliticky vachrlatější, ale současně se ukazuje, jak se Turecku podařilo rozdělit demokratické státy, které se ocitají pod tlakem. Podobné vydírání není tak docela v souladu s duchem aliance, ale turecký prezident využívá toho, že on už je v klubu a severští kandidáti nikoli. A starosti se svou image i na západě si nedělá, pokud nemá nějakou tajnou dohodu s Ruskem. Jeho zájmem není švédský vstup zablokovat, ale co nejlépe zobchodovat i politicky. Sám je pod tlakem. Provokativní kroky, jako je oběšení jeho vlastní figuríny nebo spálení koránu, nemůže nechat bez odpovědi. Proti znesvěcení koránu se postavili vlády nebo veřejnosti dalších muslimských států. Erdogan, který se stylizuje do vůdce muslimského světa, musí hrát svou roli. Erdogan má ještě jeden velký důvod, proč je ochoten vydírat státy, s nimiž by teoreticky jednou měl být spojen v jedné alianci. Turecká ekonomika je na tom velmi špatně a jeho legitimita slábne. Přitom volby stále napůl demokratické, se blíží. Navíc se tak děje v roce 100. výročí založení Turecké republiky, které chtěl velkolepě oslavit jako Atatürk uff pokračovatel. Volby budou v květnu, oslavy výročí založení republiky v říjnu. Je pravděpodobné, že přinejmenším do první z těchto dvou událostí se Erdogan nebude se Švédskem ochoten dohodnout.