Národní traumata vznikají dvojím způsobem. Buď se národu vlastním, nebo cizím přičiněním stane nějaká tragédie, anebo se společnosti rozhodnou, že určitou událost budou vnímat jako neodčinitelnou katastrofu, která navždy předurčila běh dějin nebo národní povahu. Trochu to platí pro český Mnichov roku 1938 a izraelskou Jom kipur Rusko válku z roku 1973. Obě události dělí desítky let a 1000 km jsou také z podstaty jiné, ale určité výmluvné podrobnosti bychom našli ve dnech, kdy jsme po 85. debatovali o tom, kdo nás kdysi zradil. Izraelci popadesáté diskutovali o krvavé porážce, které bylo podle mnohých možné zabránit. Mnichov byl nepochybně způsoben krátkozrakosti našich spojenců a také vedl k šestileté německé okupaci s tragickými následky okamžitými i dlouhodobými. Byl ale též ztroskotáním naší vlastní národní i zahraničně politické koncepce. Podle některých historiků také platí, že když už k Mnichovu došlo, bylo přijetí drsných podmínek nejracionálnější volbou. Mnichov se té traumatem stal i proto, že jsme se pro takové vidění rozhodli podobně. Ne jednoznačné vyznění může mít i zmíněná Jom kipur k válka, která se odehrála v roce 1973. Izrael byl tehdy překvapen papírově silnějšími soupeři ze severu i jihu a jeho obrana prolomena. To vše šest let po drtivém vítězství v šestidenní válce. Jenže také se Izraelcům podařilo vývoj války obrátit a 18. den už stály Izraelci pár desítek km od už zcela nechráněné Káhiry nebo Damašku. Zatímco v Sýrii, Egyptě dosud slaví jamky pruskou válku jako velké vítězství, vítězní Izraelci vždy na výroční den s pohnutím vzpomínají na okamžiky hrůzy a 1000 padlých a donekonečna debatují o tom, kdo tehdy selhal, zda politické vedení, armáda, tajné služby nebo národ jako celek. Vidět lze i na nyní v českých biografech uváděném snímku Golda o úloze tehdejší premiérky Mayové. Jak tvrdí izraelští kritici tohoto truchlivého vnímání dějin, je to důsledek chorobného zdůrazňování neúspěchů, jak se to opakovaně projevuje v židovské historii a vlastně také v Českém vzpomínání na všechny ty Lipany a Bílé hory a samozřejmě i mnichovi. Navíc, jak platí přinejmenším v případě Jom kipur české války prohry, která byla ve skutečnosti vítězstvím. Určitou roli v tom mohl hrát nejen zažitý sklon dlouho porobeného národa, ale také zájem Jom kipur skóre prohru vylíčit tragicky. Izraelský politolog unylé byl například tvrdí, že záměrné převyprávění války z roku 1973 jako prohry a důsledků vlastního selhání mají na svědomí nejméně tři skupiny levice, pravice i armáda, každý ze svých vlastních politických důvodů. Z českého prostředí také známe účelové převyprávění Mnichova, ať už ze strany Edvarda Beneše, komunistů nebo tvůrců druhé republiky. Lébl v souvislosti s Izraelem to dává ještě čtvrtou skupinu, která hrála v interpretaci úlomky pruské války roli. Tehdy se podle něj zrodila izraelská občanská společnost, která si uvědomila, že už nechce slepě věřit vládě ani armádě. To je vlastně happy end, který se v případě našeho mnichovského traumatu opakovat nemohl, protože ať už je zavinil, kdokoli skutečně nasměroval zemi směrem, z něhož se vracíme ještě dnes. Vždy je ale lepší z národních katastrof udělat zdroj poučení a nikoli politický nástroj nebo příležitost pro kolektivní sebelítost.