V 90. letech při diskusích o státních dluzích velmi často padal hláška zpopularizovaná liberálním ekonom Milton Friedman m. Že neexistuje nic takového jako oběd zdarma. Jenže 90. léta, kdy stabilita veřejných financí byla jednoznačným imperativem nejen pro pravici, ale i pro levici, jsou ty tam. Po letech rozpočtové laxnosti se hráz definitivně prolomil a s COVIDem a už několikátý rok politici sekají rozpočty se zhruba tři stamiliardovými schodky. To už je vskutku pěkné obědové menu. Údajně úplně zdarma. Přestože se změnila vláda, na obří skocích se bohužel nic nezměnilo. Kabinet Andreje Babiše nejprve argumentoval, že se tak muselo dít kvůli COVIDu. Kabinet Petra Fialy nyní zase argumentuje, že se tak musí dít kvůli energetické krizi a agresi proti Ukrajině. Obojí je jistě relevantní, nicméně to nic nemění na tom, že celkově tu pak máme neudržitelné veřejné finance. Ministr Zbyněk Stanjura naplánoval na příští rok schodek 295 miliard. A to číslo se spíše ještě může zvýšit než snížit. Pod magických 300 miliard ho stlačila spíše politická přání než ekonomická realita. Dění ve sněmovně při závěrečném schvalování rozpočtu by bylo k popukání, kdyby to nebylo tak smutné. Někdejší ministryně financí Alena Schillerová, která ještě před rokem obhajovala více než tři stamiliardové schodky, najednou rozčileně kritizuje ty samé schodky nástupnické vlády. A v opačném gardu to samé předvádí i vládní politici. Zatímco v opozici předseda ODS Petr Fiala haněl tak vysoké deficitní plány státních financí jako nepřijatelné. Nyní tvrdí, že rozpočet s obdobným dluhem je realistický. No a státní dluh zatím utěšeně roste, a to nejen v absolutních číslech, ale závratným tempem roste i částka na úroky z tohoto dluhu. Zatímco roky Česko platilo kolem 40 miliard, aby vůbec mohl odložit. Nyní to bude už 70 miliard. To je nebezpečný skok. Rozpočet jednoho středně velkého ministerstva najednou musíme převést na dluhovou službu. Těžko říct, co může být už více alarmující zprávou. Diskuse o rozpočtu ve sněmovně také ukázala, že vlastně nemáme opozici.

Samozřejmě my máme. Hnutí ANO i SPD jsou navíc k vládě velmi kritická, ale v případě rozpočtu jako by nikdo nechtěl říct, jak situaci napravit. No a není těžké odhalit, proč? Bylo to právě spojenectví ano, ODS a SPD, které odhlasovalo zrušení superhrubé mzdy a prudké snížení daní z příjmu fyzických osob. Proto teď chybí státu 100 miliard příjmů ročně. Ale ani hlavní vládní, ani hlavní opoziční strana proti tomu nehlesne, aby nemusela přiznat svůj předvolební populismus. S výdaji je to podobné. Každý chce abstraktně škrtat z eráru, ale hlavně nic nenavrhnout konkrétně, co by uspořilo ne halíře, ale desítky miliard. I v tom je vláda od opozice k nerozeznání. Toto opravdu nemůže skončit dobře. Polistopadová prosperita Česka byla založena na stabilních veřejných financích a nízké inflaci. Neprožili jsme divoká léta jako Poláci, Maďaři, Slováci a další postkomunistické státy a tato stabilita veřejných financí trvala tak dlouho, že už jsme si ani nedokázali představit, že by tu někdy nějaká pravicová strana ne přísahala na vyrovnané státní finance a zleva zas nebylo možné, aby se s dodatečnými výdaji nenavrhli i vyšší daně. Ale zdánlivě nemožné je nyní realitou. Jak vláda, tak opozice mají stejný ekonomický program minimální daně a maximální výdaje. Ještě chvíli politici budou prosazovat tento svůj populismus na dluh a celé to skončí velmi ošklivou a především drahou havárií.