Slova francouzského prezidenta Emmanuela Macrona pronesená při návštěvě ve Spojených státech o tom, že při jednání o míru bude třeba Rusku poskytnout bezpečnostní záruky, vyvolala kritiku řady zemí. Těmi bezpečnostními zárukami zjevně pan prezident zmínil otázku rozšiřování NATO a rozmístění raket ve střední a východní Evropě. Zároveň dal najevo, že i nadále hodlá vést diplomatická jednání s prezidentem Putinem o ukončení války na Ukrajině. Taková jednání k nelibosti bránící se Ukrajiny vede rovněž německý kancléř Olaf Scholz. Zdá se, že ani 10 měsíců agrese vedené ze zločinných pohnutek a zločinnými prostředky nezměnilo jejich pohled na Rusko jako privilegovaného hospodářského partnera, s nímž je třeba se dohodnout za každou cenu i na úkor postižených zemí. Takovým partnerem se Rusko zdálo být po zhroucení Sovětského svazu do nástupu k moci Vladimira Putina, který vytvořil v této zemi autoritářský režim s neskrývanými ambicemi podrobit své moci sousední státy a obnovit sovětské impérium. Za tím účelem vedl válku proti Gruzii, nyní usiluje o podrobení Ukrajiny. Na řadě jsou pobaltské státy a Polsko. Finové a Švédové z obavy o vlastní suverenitu opustili status neutrálních států a požádali o přijetí do NATO. O tom, že Severoatlantická aliance nikdy nepředstavovala hrozbu pro jejich zemi, se Rusové mohli přesvědčit již od roku 1991, kdy byli přizváni ke spolupráci s NATO a začali měli se do programu Partnerství pro mír. Jejich účast byla pozastavena teprve prvního dubna 2014 v důsledku obsazení a následné anexe ukrajinského území. Jediné, co na to ohrožuje, jsou právě imperiální mocenské ambice Ruska vůči sousedním státům. O jejich uznání usiluje ruská diplomacie dlouhodobě a již pouhá ochota Francie a Německa brát je v úvahu při jednání o míru vyvolává oprávněné obavy. Až dosud Putinovo Rusko nikdy nebylo ochotno jednat o míru založeném na respektování územní nedotknutelnosti suverénních zemí vždy, a to pouze ve chvílích, kdy bylo na bojišti donuceno k ústupu. Navrhovalo jednání pouze o příměří, jehož účelem bylo obnovit síly a pokračovat v agresi. Proto musí být dovoleno vést jednání o příměří pouze státu, který vede obrannou válku a jediný je schopen vyhodnotit, zda je pro něj výhodné. Diplomatické iniciativy pánů Macrona a Šulce tedy nelze hodnotit jinak než jako formu nepřímého nátlaku na ukrajinskou vládu, aby uznala v nějaké formě ruské nároky na obsazená území. Pro další ohrožené státy včetně nás znamenají tyto iniciativy zpochybnění spolehlivosti spojeneckých závazků Francie a Německa. Po tom všem, co se odehrálo v Gruzii a co se děje na Ukrajině, by mělo být jasné, že mír s Putinovým režimem je nemožný a případné hanebné příměří dojednané přes hlavu ukrajinské vlády se stane jenom předehrou ještě strašnější války, než je ta, které jsme právě svědky. Chlácholení diktátorů pro ně znamená uznání. A toho by se demokratický politik nikdy neměl dopustit.