Když se krátce po prvním veřejném vystoupení nově zvoleného prezidenta ČR Petra Pavla přišel představit i celý jeho široký tým, byla to na české politické poměry poměrně osvěžující podívaná, a to hned v mnoha ohledech. Na pódiu jsme mohli zahlédnout lidi různých věkových kategoriích, mezi nimiž nechyběly ani ženy. Možná, že by se to kdekomu mohlo zdát jako samozřejmost, jenže v prostředí české politiky to tak není. Političtí lídři mají spíše tendence se obklopovat lidmi stejného věku, postavení a také genderu. To potom vytváří velmi uzavřené společenství. Zastoupení lidí s různými pohledy a zkušenostmi je u nás stále nedostačující a mnohdy si tak může zdát, že se česká politika orientuje jen na jistý typ voličstva a podle něj se vše rozhoduje. Nejen kampaně, ale i reálná politika a zákony. To samé se dá říct pak i o působení mladých lidí nebo žen přímo v české politice. Obojí je stále velmi podprůměrné. Pokud bychom se pak zaměřili na větší skupiny, třeba Romy a románky, zástupce vietnamské komunity nebo jiná další etnika, objevil by se před námi ještě horší obrázek. Totéž by platilo i o lidech z nižších vrstev, pro které bývá politika velmi často úplně nedostupná. A i to má své reálné dopady. Například v léta trvající tendenci lidi na okraji nebo v nouzi disciplínu vedl, a ne jejich problémům porozumět a hledat pro ně správné, nápomocné řešení. Není se co divit, že se mnoho lidí pak necítí adekvátní zastoupených a že se to mnohdy může podepisovat i na obecné frustraci lidí z politiky. O mladých lidech tu třeba panuje celá řada předsudků. Velká část politické reprezentace považuje jejich aktivní oslovování a cílení kampaní na ně za zbytečné. Mladí totiž bývají vnímáni jako přelétavý, nerozhodní, někdy až vrtošivý, bývají označováni co by nespokojení voliči a voličky. Výzkumy sice uvádějí, že to do jisté míry může být pravda, ale to i proto, že vůči mladším lidem se politika i politici samotní často projevují paternalisticky nebo přímo přezíravě. Mladí tak mají vůči politickým stranám pochopitelnou nedůvěru. Je zajímavé, že to byl právě Petr Pavel, kdo si tento deficit alespoň částečně uvědomil a nedostatečně, ale přece se pokusil svou politiku otevírat a postavil na tom svou kampaň na Hrad. Ukázalo se, že to funguje. Povel. Kolem sebe dokázal vybudovat velmi pestrý tým a výhody se dostavili v podobě širšího deštníku témat, které tento kandidát dokázal komunikovat. Dodejme, že nezbývá, než doufat, že mu tyto snahy vydrží i ve funkci hlavy státu. Právě prezidentské volby jsou možná dobrou zkouškou pro větší diverzifikaci politického pole u nás. A to i proto, jakou důležitost jim voličstvo přikládá. Patří totiž k nejsledovanějším volbám u nás, což se letos opět potvrdilo masivní volební účastí, která pokořila hranici 70 %. Bylo by ale skvělé, kdyby nezůstalo jen u těchto voleb. Politika a politické rozhodování má totiž odrážet potřeby všech obyvatel. Třeba se k tomu i díky proběhlé prezidentské kampani konečně začneme posouvat. Je už přece Nečase.