Přejít k hlavnímu obsahu | Přejít k hlavnímu menu

Lidé

Tereza Vinická

Tereza Vinická

Po gymnáziu (pamatuji si z něj ten osvěžující pohled na Letenskou pláň a několik báječných profesorů se slovy: „Vinická už zase kouká z okna!") jsem krátce studovala dnes už neexistující VOŠ a stejně krátce učila na základní škole občanskou výchovu, zeměpis a češtinu. Na pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem mě zlákal právě zájem o tu krásnou řeč a její mistry.

Maminky dokáží, co si zamanou. Ta má mi jednou takhle na podzim přinesla z novin vystřižený inzerát oznamující, že na Vltavě budou konkursem vybírat hlasatele. Vyšlo to. Skvělá paní Mašková, která si se mnou pak dala neskutečnou práci, mě ve chvíli, kdy jsem k Vám, milí posluchači, promlouvala poprvé, držela za ruku a já měla pocit, že bušení mého srdce slyšíte i doma u přijímačů. Absolvovala jsem v roce 2002 a stala se zběhem z oboru, když jsem (už jako externí hlasatelka) nastoupila na Vltavě do redakce kultury a začala natáčet příspěvky o divadle.

S modrou bambulí rozhlasového mikrofonu jsem jednou na pražské DAMU navštívila pana profesora Vostrého a bylo rozhodnuto podruhé. V Karlově ulici je také krásný výhled – na staroměstské střechy. Už tu ale nemají fyziku ani matematiku a navíc tu mají také pana profesora Císaře, a tak mě ta okna už tolik nepřitahují. Naopak: lačně hltám vše, co mi tu říkají a vystavuji se tak posměchu o dost mladších spolužáků, kteří školu tolik „nežerou".

Možná ze mě bude dramaturg, možná divadelní kritik, což si občas zkouším v Lidovkách, možná mi rozhlasové šero za mikrofonem učarovalo víc, než si myslím.

Co mám ráda kromě divadla a rozhlasu?

Felliniho, Hrabala, francouzské automobilové veterány (na toho svého jsem pyšná!), plavání v ledové Otavě v Sušici, chytré a srdečné lidi, středomořskou kuchyni, Dannyho Smiřického a jazz (Reinhardt a Grappelli potěší vždycky), Alpy ze sedla motorky, hlas Luciana Pavarottiho, vůni lípy, prvorepublikový design a životní styl, Libeň, čokoládu, výstavy, muzea (hlavně ta technická) a světové galerie, manšestr, italštinu, vysedávání po kavárnách, zajímají mě křestní jména a asi už nikdy nevyrostu ze svého původně pubertálního okouzlení kapelou Depeche Mode.