Co mě přivedlo k rádiu?

Na webu jsem viděla inzerát. K zaslání životopisu mě motivovali přátelé a rodina. Teta mi dokonce řekla, že je to práce, pro kterou jsem přímo stvořená.

Co považuju za své rozhlasové „nej“?

Jednoznačně můj úplně první živý vstup. Kolegové na mě totiž nachystali léčku. V 10:45 přede mě položili zprávy a oznámili mi, že půjdu za 15 minut poprvé živě do éteru. Na jakékoliv protesty nebyl čas. Měla jsem obrovskou trému a strašně se mi třásly ruce, divím se, že jsem je zvládla přečíst. Své úplně první zprávy jsem si schovala na památku a přilepila jsem si je doma na lednici.

Co mě baví?

Vyrostla jsem ve sportovní rodině a to mě provází dodnes. Když nejsem v rádiu, trávím čas na volejbale, teď spíš jako trenérka, ale občas odložím boty a zahraju si beachvolejbal. Za dobrého počasí mě můžete potkat třeba na in-line bruslích. A v zimě brázdím po zasněžených kopcích na snowboardu. Když mám náladu na lenošení nebo relax, pustím si nějaký film, zajdu do kavárny nebo čajovny s přáteli.

Co mě drží nad vodou?

Určitě jsou to moji nejbližší, přátelé a rodina. A když nejsou náhodou na blízku, pomáhají mi motivační citáty, hudba nebo již zmiňovaný sport.

Heslo kterým se řídím?

Je těžké si vybrat jen jedno, je jich totiž spoustu, záleží na mojí aktuální životní situaci. Nejčastěji mě ale inspirují citáty o překonání strachu.
V anglickém znění: „The fears we don´t face become our limits“. Což by se volně dalo přeložit jako: „Strach, kterému se nikdy nepostavíme, nás bude vždycky omezovat“