Jak to vidí...

Cyril Höschl: Kurty, svěrací kazajky, izolace? Takhle by se nedostatek peněz v psychiatrii řešit neměl

Jak to vidí...

Dvojka

Server iRozhlas.cz zveřejnil zprávu ministerstva zdravotnictví z roku 2020, podle které byla v opavské psychiatrické nemocnici dlouhodobě porušována práva pacientky. Žena byla 12 let připoutána k lůžku. Jaká pojistka proti takovému zacházení existuje? V jakých případech se smí používat omezovací prostředky? Na jak dlouho? A kdo o tom rozhoduje? Psychiatr Cyril Höschl v audiozáznamu ještě vysvětlí psychologické aspekty mobilizace i to, proč v nás stále rezonuje Mnichov.
Cyril Höschl, Zita Senková

30. září 2022, 08:30

Přepis epizody

Přepis mluveného slova do textu je prováděn automatizovaným systémem a proto obsahuje mnoho nepřesností. Je určen pouze pro rychlou orientaci a vyhledávání. Nalezené výsledky vyhledávání jsou v přepisu zvýrazněny podbarvením.

Co hledáte?

Před 84 lety, v noci z 20. na 30. září 938 byla dojednána a podepsána Mnichovská dohoda. Znamenala konec prvorepublikového Československa, ze kterého po nuceném odstoupení Sudet zůstala jen část bývalého státu. Dohoda Německa, Itálie, Francie a Velké Británie se do historie zapsala jako rozhodnutí o nás bez nás. Pane profesore, často se hovoří o Mnichovské dohodě jako o historickém dramatu, které to naše české smýšlení o světě ovlivňuje dodnes.
Jak to cítíte? Nepochybně ano.
To je jedno z traumat, historických, celospolečenských traumat, které se hluboce promítlo do individuální psychologie všech, kteří tady v tom prostoru žili, žijí a myslím, že i dlouho do budoucna budou žít, protože má několik takových tenis, což paradigmatický charakteristik, za prvé, že to bylo něco, co je vnímáno jako zrada. Šlo o spojence, kteří se vlastně zavázali, že když budeme napadeni, že za nás do toho půjdou. A místo toho obětovali naši svobodu, aby měli mír a přesto měli válku. Takže za prvé zrada. Za druhé je to ještě posíleno tím, že jsme u toho vlastně jakoby nebyli, i když českoslovenští zástupci tam seděli v předsíni, ale nebyli účastníky toho jednání. Je to asi, jako když dneska se anektují části Ukrajiny a Ukrajina do toho vůbec nemá co mluvit. Prostě o nás bez nás. No a hlavně to celé zpochybnilo validitu nebo hodnotu a spolehnutí se na západní spojenectví. A to nás nepřijmou, vlastně vrhl do náruče zase jiné mocnosti a do náruče východu, což se projevilo o desítky let později zase v podobě obsazení naší země a jejího porobení. Takže to trauma na sebe nabaluje další traumata a jakoby se v dějinách zesiluje tím, že jeho ozvěny zaznívají do dneška. Takže Mnichov, ten se hned tak neodpáře. I kdybychom si řekli, že Mnichovskou dohodu zrušíme od samého počátku, jak se vždycky uvažovalo, jako by neexistovala apod., tak to vlastně psychologicky není možné, protože vždycky bude v srdcích těch, kterým tato tato, kterým tato zem na tom srdci leží.