Jak to bylo doopravdy

V roce 1967 začala lidické děti hledat i StB, zřejmě kvůli propagandě. Nenašli ale nikoho, popisuje historik

Jak to bylo doopravdy

Ze 105 lidických dětí nacisté 88 zavraždili (snímek dětí II. třídy lidické školy z 2. června 1942)

Plus

Většina lidických dětí zahynula v plynových komorách, některé se „ztratily“, několik z nich se vrátilo domů. S koncem války tak bylo potřeba nejen trestat válečné zločince a kolaboranty, ale hledat oběti. Oficiálně bylo pátrání po lidických dětech ukončeno v roce 1948, v roce 1967 se začaly hledat znovu – už pod vedením Státní bezpečností. Šlo jim už ale o něco jiného – o jejich zneužití v komunistické propagandě a mezinárodních vztazích.
Ivana Chmel Denčevová

Účinkuje: historik Jiří Plachý
Hrají: Libuše Švormová, Jan Šťastný, Jan Teplý, Svatopluk Schuller, Michal Zelenka
Připravila: Ivana Chmel Denčevová
Režie: Michal Bureš

31. října 2022, 20:05

Přepis epizody

Přepis mluveného slova do textu je prováděn automatizovaným systémem a proto obsahuje mnoho nepřesností. Je určen pouze pro rychlou orientaci a vyhledávání. Nalezené výsledky vyhledávání jsou v přepisu zvýrazněny podbarvením.

Co hledáte?

Ženy a děti.
Ti se ocitli v tělocvičně kladenské reálky. Stále nechápali, co se děje. Nejmladšímu dítěti bylo 16 dnů a nejstarší ženě 88 let celkem 300 lidí. Pak přišel rozkaz, aby se děti podrobili prohlídkám. K tomu účelu tu bylo připraveno několik německých lékařů a lékařek včetně několika zdravotních sester a dětem například měřili objem hlavy těla a i jinak je vyšetřovali. Všem dětem tu byly vyplněny Freiburgem dotazníky s osobními daty. Toto všechno trvalo až do 12. června.
Napsal publicista Stanislav Motl ve své knize ozvěny Lidické noci. Otázkou, tématem dnešního, jak to bylo doopravdy, je hledali estébáci úspěšně. Lidické děti ze studia zdraví Ivana Chmel Denčevová. Jednou z lidických žen byla Anna Nešporová, která ony červnové události roku 1942 popsala těmito slovy jednoho dne za mnou a Marii Hanžlovou přišli Horst Böhme a vylil Leipheimer. Vidím je stále, jako bych je měla před sebou. Řekli, že je třeba, abychom s nimi odjeli na Pankrác ke krátkému výslechu. Dali nám pak čestné slovo, že se během hodiny budeme moci vrátit zase ke svým dětem. Dlouho se nic nedělo, tak jsem se odvážila těch esesáků zeptat, co s námi bude, že už musíme jít ke svým dětem a ženám. Ti pánové v uniformě dali čestné slovo, že za hodinu budeme zpátky. Ti esesáci se na nás chvíli nechápavě dívali a pak se dali do smíchu. Byl to hurónský smích. Smáli se, až se za boky popadali. Smáli se strašně dlouhou dobu, jako kdybych řekla já nevím, jaký vtip. Setkali se následně.