Diagnóza magazín o duševních nemocech, psychologii a psychiatrii.

Dobrý den. Vítejte u diagnózy f. Hypertenze. Ty veta není duševní onemocnění jako jinakost ve světě plném podnětů, ale může člověku způsobit nemalé obtíže. Po svém se se svou zvýšenou citlivostí vyrovnává výtvarnice, grafička a designérka Lenka Blažejová, která přijala pozvání do dnešní diagnózou f. Lenko, dobrý den. Dobrý den. Vy jste vydala knihu a ta kniha jsem necítil města. Kniha moc líbí. Pojďme si povídat, ale nejenom o té knize. Ale možná začněme u vás. Jak jste přišla na to, že jste cítila no, asi myslím, že k tomu byla dlouhá cesta. Už nějak od dětství jsem si přišla tak trochu nepatřičně. V neznámém prostředí jsem byla takový jako plachý senzitivní dítě. Hodně jsem inklinovala ke čtení, ráda jsem kreslila a myslím si jako že jsem, snažila jsem se prostě zapadnout a být tam vzorná holčička, což což se mi dařilo, ale stálo mě to spoustu energie. A potom teda to dospívání bylo náročnější, že jsem se hodně uzavřela do sebe a nevěděla jsem se vlastně rady se svými pocity. Hodně mě teda taky poznamenal v 10 letech rozvod rodičů a postupně právě s tím dospívání myslím, že tak víc jako uzavírala do sebe nůž a myslím si, že prostě jako bylo to náročný období, no, že asi nejnáročnější v mým životě. A tehdy jsem si já jsem spousty prostě pocitů, ale obracela se mi prostě proti sobě, až jsem se jako nenáviděla a to mi došlo vlastně až jako zpětně. Jak? Jak to bylo náročný, když jsem se postupně naučila o tom, co prožívám, mluvit, o tom mluvíte právě v knize cítí, což je grafické jako naprosto unikátní kniha. Pokud jste ještě milí posluchači, neviděl, tak doporučuji se na ní podívat a třeba si i pořídit. Nicméně vy v té knize zmiňujete tak i výrazy jako úzkosti a deprese. Bylo to téma, které se řešilo po nějaké psychiatrické rovině, nebo byla? Byl tam pro to prostor v tom vašem dospívání?

Určitě ne. Jako já jsem, já si myslím až zpětně, jako že jsem tak zjistila, že jsem vlastně prožívala ty depresivní pocity, ale navenek jako host jsem prostě fungovala, jo, ale uvnitř vlastně jako bych žila takový jako paralelní životy. Navenek jsem fungoval a učila se dobře. Akorát jsem tělocvik, to byla jako moje noční můra. Jako. Byla jsem prostě taková jako zamrzlá. Nějak si myslím, že si, že jsem reagovala takovým jako odpojením se od těch pocitů.